Procházky po předměstích

S sebou: sbírku Melancholické procházky Ivana Blatného, offline mapy Seznamu v telefonu, dobré boty nebo náplasti na puchýře.

Cejl

Začneme tím nejnepravděpodobnějším cílem nedělního špacíru. Socioložka Adéla Souralová vystihla před lety v jednom rozhovoru čtvrť nejlépe, jak to jde: „Cejl není místo, kam se jde člověk jen tak projít.“ Cejlu se totiž mezi Brňany přezdívá Bronx a má pověst místa, kde jde o život.

Zbytečně. Jde tu tak možná o tašku ponechanou na sedadle auta, jako kdekoliv v centru a okolí. Chodím tudy několikrát měsíčně už spoustu let, ve dne i v noci, a viděl jsem tu lidi dělat bordel, hádat se a neuklízet po psech, ale nikdy se mi nepřihodilo nic, kvůli čemu bych se bál.

Procházku po ošuntělých koutech odstartujeme z Malinovského náměstí. U Domu umění přejdeme Koliště a před námi se na Cejlu začne rýsovat první pozoruhodnost: loď. Její přední vaz trčí až nad silnici a v kýlu naleznete Muzeum hraček, které hrály v přilehlém divadle Radost.

Na křižovatce Cejlu a Soudní si po levé straně všimněte budovy káznice – to je ten velký barák s malými okny polepený bublinami jako „bude to event“ nebo „spolupracujeme teď na takovým projektu“ od writera Tima, ke kterému se ještě vrátíme. Od roku 1784 do roku 1956 zde různé režimy věznily různé zločince; komunisté tady drželi spisovatele Zdeňka Rotrekla a básníka Jana Zahradníčka a popravili několik politických vězňů. (Přesný počet se mi nepodařilo zjistit ani od historiků, kteří se areálem zabývají roky.) Magistrát teď budovu přestavuje na kreativní centrum, sexy hnízdečko pro návrháře a reklamky, a přitom se snaží nějak kultivovaně zpřístupnit místa, na kterých trpěli vězni, nejen ti političtí. Čas od času je už nyní káznice přístupná pro krátkodobé akce a nepravidelné prohlídky. Poštěstí-li se vám dostat dovnitř, nenechejte si ujít barokní kapli přemalovanou budovatelskými motivy. (Hlídejte si kreativnibrno.cz.)

Kousek dál po Cejlu odbočte doprava na Radlas, a to hned za budovou nádherné, ale pohříchu nevyužívané budovy městské tržnice, která je přesnou kopií tržnice v chorvatské Rijece. Roku 1957 v ní otevřelo první brněnské kino se širokoúhlým promítáním, po revoluci dožívala jako taneční škola a hřiště pro squash a bowling a teď se tiše věnuje té samé činnosti jako mnoho jiných budov v okolí: chátrá.

Umouněná ulice Radlas inspirovala slavné brněnské básníky včetně Ivana Blatného nebo Oldřicha Mikuláška: jejich texty tu dnes najdete nasprejované na zdech. Příhodně právě tady sídlí slavné brněnské nakladatelství Host. Napravo zahlédnete areál brněnských tepláren, před sebou spatříte hezky zrekonstruovaný komplex plynáren. Po Plynárenské to stočte doleva na Tkalcovskou, která vás přivede k malému parčíku na břehu Svitavy. V tom se ukrývá pomník dělnických demonstrací za první republiky. Nalevo od něj si všimněte hypermarketu, který na počátku jednadvacátého století nahradil krásné budovy továrny Vlněna. Vydáme se ale rovně, po cyklostezce vedoucí podél řeky. Po pár minutách dorazíte k mostu, přes který přejdete k baroknímu kostelu Nanebevzetí Panny Marie, jehož krásný interiér si naneštěstí můžete prohlédnout jen při bohoslužbách.

Teď zpátky po Cejlu na Francouzskou ulici, ze které hned zahněte nalevo na Přadláckou a z ní napravo na Spolkovou. Tady po levé straně chátrá Dělnický dům (č. 8). Právě v něm v roce 1922 zahájil činnost agitační výbor Rudé odborové internacionály a o dva roky později brněnský Devětsil. Po revoluci se tu konaly dodnes vzpomínané parties v klubech Harlem a TetraHydroClub, kterým učinila přítrž narušená statika.

O kousek dál na Hvězdové si můžete odpočinout na hezky opraveném dětském a sportovním hřišti Hvězdička. Právě do těchto míst situovala Kateřina Tučková velkou část děje své knihy Vyhnání Gerty Schnirch. Genius loci se tu každoročně snaží probudit festival Ghettofest, jehož hlavní pódium bývá na piazzetě na rohu Hvězdové a Bratislavské, kde najdete i Muzeum romské kultury.

Když se po Bratislavské vydáte zpátky do centra, můžete kolem sebe pozorovat gentrifikaci v přímém přenose: v prolukách vyrůstají novostavby s drahými byty, staré činžáky se zateplují, duch místa se vypařuje v nenávratnu. Zapít ho můžete v Clubwashi na Staré 27, v hospodě, kam se chodí nejen za pivem, ale i za pračkami a za internetem.

Kamenná kolonie

Za první republiky si chudí dělníci postavili na okrajích Brna několik nouzových kolonií. Všechny vypadaly podobně: malé přecpané domky vybudované převážně na černo a ze všeho, co bylo zrovna po ruce. Jako bonus katastrofální hygienické podmínky.

Do nejzachovalejší a nejmalebnější dělnické kolonie, Kamenky, se vypravte od tramvajové zastávky Nemocnice milosrdných bratří. Z Vídeňské zahněte na Kamennou ulici a po té se vyškrabejte do strmého, ale nevelkého kopce.

Vesnička vměstnaná do bývalého kamenolomu – odtud její název – má neopakovatelnou atmosféru, a to díky živé komunitě místních. Když původní chudí obyvatelé začali dostávat v šedesátých a sedmdesátých letech byty, uvolněné domky začali osídlovat studenti, umělci a bohémové. Centrem společenského života je Duck Bar, který ve všední dny otevírá ve čtyři a o víkendu ve dvě odpoledne. Několikrát do roka se v Kamence konají sousedské slavnosti, jarmarky, hody a krojované průvody, vždy v červnu hudební festival Kamenka Open. Supr akce.

Až si projdete spodní i horní část čtvrti, můžete si procházku natáhnout po zelené turistické značce k Mahenově stráni, která skýtá výhled na Brno. Odtud se můžete vydat dál buď nahoru ke kampusu Masarykovy univerzity, anebo dál po zelené až k parku u pavilonu Anthropos, oblíbeného muzea s expozicí Člověk a jeho rod. U zastávky trolejbusu, který vás vrátí zpátky na Mendlovo náměstí, se pokochejte plastikou Lovec sobů od Antonína Širůčka. Nikdy jsem neviděl sochu, která by tak dojemně zachycovala souboj člověka s přírodou.

Písečník, sídliště Lesná a Divišova kolonie

Nejoceňovanější brněnské panelové sídliště stojí právě mezi dvěma dalšími dělnickými koloniemi. Ale popořadě: z konečné tramvaje č. 5 Štefánikova čtvrť pokračujte po Merhautově pěšky dál z centra a mezi semafory a mostem přes železnici zatočte doprava do ulice Písečník. Nouzová kolonie domků vybudovaných kromě cihel i z plechu a dalších nezvyklých materiálů – někteří si bydlení postupně ukutili dokonce z vyřazených železničních vagonů – se v posledních letech vytrácí v přívalu o několik řádů komfortnějších novostaveb, nicméně na pár místech si ještě zachovává svou surovou poetiku.

Za mostem už začíná jiný svět: sídliště Lesná. Nejkvalitnější sídliště v Československu – což zní jako hrozná gebrianovština, takže konkrétně, co ta kvalita znamená:

Za prvé, čtyřem mladým architektům Františku Zounkovi, Viktoru Rudišovi, Miroslavu Dufkovi a Ladislavu Volákovi se poštěstilo vytvořit elegantně zkomponovanou čtvrť. Procházet se jí je jako poslouchat libou hudbu: výškové panelové domy jsou vedle sebe vždy po trojicích a hezky se střídají s nižšími deskáči a úplně malými bytovkami. Ulice uvnitř sídliště jsou převážně slepé, a tedy klidné, doprava je svedená na okružní třídu.

Za druhé, Lesná není žádná betonová džungle. Jak napovídá její název, mezi domy za pětačtyřicet let od dokončení vyrostly vzrostlé stromy a nikdo zatím neměl tu odvahu nadělat z rozlehlých luk parkoviště.

Za třetí, tak jako je Lesná prorostlá stromy, je prorostlá i výtvarnými díly. Atria obchodních domů zdobí plastiky, dětská hřiště jedinečné prolézačky a dekorativní stěny, dokonce i v restauracích lze ještě narazit na původní výzdobu. Ve výsledku to dělá z Lesné Gesamtkunstwerk, jaký nemá v Česku obdobu.

Tedy spíš dělalo.

První rány přišly za normalizace: dostavba některých částí, jako například Halasova náměstí, se už stylově začala odchylovat od původního projektu.

Druhá a mnohem větší pohroma stihla Lesnou na přelomu století. Při rekonstrukci a zateplování panelových domů si radnice městské části nedělala s nějakým Gesamtkunstwerkem hlavu a jednoduché horizontálně členěné fasády nahradila odpornými splácaninami, ze kterých trčí vertikální pruhy nových lodžií.

Třetí kolo zkázy se zatím nezastavilo. V roce 2006 na místě zbouraného střediska služeb Lučina vyrostla neladící novostavba. O rok dříve se při rekonstrukci centra Polana „ztratila“ obří kamenná skulptura Balvan. Po velkých protestech místních se v roce 2017 pustil developer Imos Development nakonec jen do rekonstrukce centra Obzor a výstavby přilehlého čtyřpatrového domu – původně tu měl vyrůst devatenáctipatrový věžák…

Sídliště se slavnou minulostí a nejasnou budoucností opustíme po Zvonkové ulici, vedoucí z Okružní. Na kterékoli odbočce pak ze Zvonkové zahneme doprava, všechny úzké uličky nás totiž provedou skrze Divišovu kolonii. Před devadesáti lety vyrostla jako obydlí pro dělníky nedaleké Královopolské strojírny. Přestože čas nezamrzl ani tady – ze školky je teď buddhistické centrum – místní pořád udržují živou komunitu a pořádají společenské akce, na které zvou skrze web diviska.cz.

Židovské Brno

Začne to jako procházka po prolukách. První si lze prohlédnout hned u zastávky Úzká, na ulici Spálená. Její název prozrazuje pointu: Velkou synagogu, postavenou v roce 1855 na rohu s Přízovou ulicí, vypálili nacisti několik hodin po okupaci v roce 1939. Polský templ, stojící za dvěma rohy na Křenové 22, se tohoto běsnění ani nedočkal: modlitebna pro východní Židy ortodoxního ritu přestala sloužit náboženským účelům už v roce 1927. Ke třetí zmizelé památce židovské komunity v Brně, která před válkou čítala přes 11 tisíc hlav, se dá vypravit Vlhkou ulicí, přes Cejl na Ponávku. Zchátralá Nová synagoga tam v roce 1986 ustoupila budově úrazové nemocnice, přestože existovaly plány na její přebudování na divadlo.

Jedinou dochovanou synagogou je tak nová ortodoxní Agudas achim z roku 1936 na Skořepce 13. Funkcionalistická budova navržená architektem Ottou Eislerem prošla před rokem 2016 rekonstrukcí, která vyvrcholila uložením posvátné Tóry. Z toho si lze vyvodit, že je synagoga stále využívaná k náboženským účelům, mimochodem jako jediná na Moravě a ve Slezsku. Interiér si lze prohlédnout po předchozím objednání na zob.cz.

Druhou významnou židovskou památkou Brna je hřbitov s novorenesanční obřadní síní, z nějž dělá tříhektarová rozloha největší pohřebiště svého druhu na Moravě. Od synagogy se k němu nejsnáze dostanete tramvají č. 8 nebo 10, je to osm minut a čtyři zastávky. Naplánujte si cestu dopředu: hřbitov je uzavřený o sobotách a židovských svátcích a po mužích se vyžaduje pokrývka hlavy, která se tu ale na rozdíl od některých jiných židovských památek nepůjčuje.

Za pozornost stojí památník obětí holocaustu, obklopený kameny ze zrušených židovských hřbitovů v okolí Brna. Nejznámějším zde pohřbeným je herec Hugo Haas. Od roku 2013 je přístupná i obřadní síň ozdobená hebrejským mottem: „Toto je brána do domu setkání všeho živého.“

Lepší hood

Vilovou čtvrtí, která se rozprostírá na dvou a půl kilometrech po obou stranách Kraví hory mezi Mendlovým náměstím na Starém Brně a Burianovým náměstím v Žabovřeskách, se dá špacírovat den co den a pořád budete objevovat nové věci. Masarykova čtvrť nad Úvozem, Pisárky nad Hlinkami i vilová část Žabovřesek jsou jako mnohadílná románová sága z cihel a betonu, pokrývající osudy několika generací.

Poprvé se vyrazíme zalistovat do jejich stránek ze zastávky trolejbusů 35, 38 a 39 na Vaňkově náměstí, jehož dominantou je od roku 2015 třináctimetrová „Věž architektů“ od Jiřího Fingera a P. P. Architects, věnovaná Jindřichu Kumpoštovi. Hned vedle náměstí ční na vrcholu Žlutého kopce věhlasný Masarykův onkologický ústav, založený v roce 1935 s poetičtějším názvem „Dům útěchy“. Kolem něj se vypravíme dolů z kopce po Lipové ulici, na které si lze povšimnout prvních honosných vil: nalevo třeba hezky zrekonstruovaného vlastního domu architekta Eduarda Žáčka (č. 17), napravo vily Valerie Fischerové od Leopolda Bauera, která při nedávné rekonstrukci přišla o ornamenty na fasádě (krychlový dům s kulatými výčnělky po stranách).

Cestou dolů mineme po pravé straně pomník architekta Bohuslava Fuchse, na jehož díla tu několikrát narazíme, ostatně stejně jako ve zbytku města. Dále napravo je pak Bassova vila navržená Zikmundem Kerekesem (č. 22), nalevo za zatáčkou, hned za velkou budovou ekonomické fakulty, potom Haasova vila od Ernsta Wiesnera (č. 43). Podobnost jmen jejich původních vlastníků se jmény slavných herců je mimochodem náhodná. Bratři Kurt a Bedřich Bassovi se živili jako obchodník a advokát, než v roce 1940 utekli do zahraničí a vstoupili do československé vojenské mise na Blízkém východě, a Gustav Haas zase vedl brněnskou pobočku Anglo-československé banky.

Po Lipové sejdeme až úplně dolů na Hlinky: dobře odtud vidíme západní část Výstaviště, které dominuje kruhový pavilon Z z padesátých let. Veletrhy si ale necháme na jindy, zahneme doprava a do příští křižovatky potkáme hned dvě památkově chráněné vily, obě vystavěné podle plánů architekta Leopolda Bauera v prvních letech dvacátého století. V Hechtově vile sídlí ruský konzulát (č. 58). Reissigova byla jednou z prvních moderních staveb Rakouska-Uherska, mimo jiné byla vybavena ústředním topením (č. 62). Dobře si obě vily zapamatujte, ať ve zbylých částech procházky doceníte, jak moc se během pouhých dvaceti let proměnila představa o kráse.

Na první křižovatce doprava a do kopce po Hroznové, v parčíku doleva a už stojíme u velkolepé vrátnice neméně velkolepé vily Stiassni (č. 14). Pro majitele textilní továrny Alfreda Stiassného ji narýsoval Ernst Wiesner, leč investor v ní mohl bydlet jen deset let, protože roku 1939 coby Žid utekl před nacisty do Ameriky, z níž se už nevrátil. Vila pak připadla státu a komunistický režim v ní zařídil luxusní ubytování pro státní návštěvy, roku 1972 tu nocoval i Fidel Castro. Tato „vládní vila“ se na začátku desátých let dočkala pečlivé rekonstrukce a o pátcích a víkendech je zpřístupněná veřejnosti (vila-stiassni.cz).

Na Hroznové ulici se vůbec urodilo. Za vilou Stiassni můžete alespoň zvenku obdivovat Tesařovu vilu, políček všem, kteří jsou přesvědčení, že funkcionalismus je hranatý a šedivý. Bohuslav Fuchs těsně před válkou vysnil dům s blankytnou fasádou a kulatými terasami, který působí trochu jako loďka zapíchnutá do svažité pláže (č. 18). A pak zas ten Wiesner! Jeho vila pro Herminu Weiglovou má na rozdíl od okolní zástavby jen jedno patro, a to proto, že jeho majitelka trpěla srdeční vadou a nemohla proto neustále chodit ze schodů a do schodů. Bohužel si tohoto pohodlí nedopřávala ani dekádu; o vilu ji nepřipravila srdeční vada, nýbrž nacisté (Kalvodova 2).

Na rohu Kalvodovy a Marie Pujmanové stojí poslední z velkých klenotů tohoto požehnaného hektaru: vila Ernsta Löw-Beera, bratrance Grety Tugendhatové (Kalvodova 8). Architekti Rudolf Baumfeld a Norbert Schlesinger se viditelně inspirovali i její rodinnou vilou, slavnou Tugendhatkou: po průčelí se táhnou vysoká okna, jejichž mlžení zabraňuje vymoženost jménem klimatizace.

Po ulici Marie Pujmanové tedy vzhůru na Preslovu a stezkami pro pěší mezi domy dále do kopce, přes ulici Bohuslava Martinů po chodníku dál až na Rezkovu, na té hned doleva a po prvních schodech doprava. Na Kaplanově ulici se ve vilové kolonii Pod Vodojemem, které dal celkový tvar Jindřich Kumpošt, nacházejí dva památkově chráněné domy: Psotova vila (č. 1) a Patočkova vila (č. 11). První postavil František Kalivoda pro Ivo Váňu Psotu, šéfa brněnského baletu, který ve svém krátkém životě stihl působení i v Original Ballet Russe de Monte Carlo a newyorské Metropolitní opeře. Druhou Jiří Kroha pro obchodníka s kůžemi Josefa Patočku a je pozoruhodná (veřejnosti nepřístupným) velkým spojitým prostorem obývacího pokoje, jídelny a společenské místnosti.

Kolem budovy Biskupského gymnázia pak na Barvičovu a doleva dolů z kopce po Dostálově. Na rohu Sedlákovy stojí vlastní dům architekta Jiřího Krohy, za první republiky živý salon: ve venkovním bazénu zde besedovali básník Vítězslav Nezval, výtvarník Karel Teige a lingvista Roman Jakobson (Sedlákova 45).

Po Sedlákově dál až na křižovatku s Rudišovou, která ústí v náměstí Míru pod vrcholem Kraví hory. Projdeme okolo funkcionalistického kostela sv. Augustina a v parku to na první odbočce hodíme do Tůmovy ulice, u které se nacházejí další dvě památkově chráněné vily. Rozhlasový žurnalista a historik umění Antonín Slavík se z rodinného domu navrženého Josefem Kranzem neradoval dlouho, za účast v odbojové skupině Obrana národa jej nacisté v roce 1942 popravili (č. 15). Zato architekt Bohuslav Fuchs ve své vlastní vile, kterou si postavil ve svých třiatřiceti letech coby hlavní městský architekt, strávil většinu svého života (Hvězdárenská 2).

A teď něco docela jiného: po Tůmově sejdeme dolů až ke Kaunicovým kolejím. Studentské ubytovně, která ve starších Brňanech nevyvolává romantické vzpomínky na protahování lásek přes vrátnici, ale čirý běs: za války palác sloužil jako věznice a mučírna gestapa. Násilnou smrtí v něm zemřelo okolo tisícovky lidí, které připomíná pietní místo ve vnitrobloku. Areál je jednou z deseti brněnských národních kulturních památek.

Dál už hezčí věci. Po Nárožní na Jelínkovu, zde doleva a po schodech na Zeleného. Dál z kopce a na Horákově doprava. Na jejím konci se nachází vlastní vila architekta Dušana Jurkoviče, postavená roku 1906 ve zdobném secesním stylu, naprosto nepodobném v okolí převládající funkcionalistické zástavbě. O sto pět let později se otevřela veřejnosti po pečlivé, a přesto sebevědomé rekonstrukci, při které na fasádě přibyla mozaika od výtvarníka Josefa Bolfa.

Pak dál po Jana Nečase až ke Šmejkalově, kolem níž se rozprostírá vilová kolonie Nový dům. Při příležitosti velkolepé výstavy k desetiletému výročí Československa zde v roce 1928 vyrostlo 16 domů podle návrhů architektonické špičky: Bohuslava Fuchse (Petřvaldská 6, 8, 10), Ernsta Wiesnera (Bráfova 109 a 111), Jiřího Krohy (Šmejkalova 142) a několika dalších. Všechny projekty měly stejný cíl: ukázat, jak se dá stavět moderně, hygienicky, a přitom cenově dostupně. Na stavbách se bohužel za těch devět dekád podepsalo kutilství jejich majitelů.

Do města odtud jede tramvaj č. 1 ze zastávky Bráfova.

Výstaviště

Existují dvě možnosti, jak si můžete rozlehlý areál v pisáreckém údolí prohlédnout. Prvním je zúčastnit se některé z exkurzí, které zhruba jednou za dva měsíce organizuje akciovka Veletrhy Brno (termíny najdete na bvv.cz/navstevnici/exkurze). Druhou pak koupit si vstupné na některý veletrh a výstaviště poštatlit na vlastní pěst.

Když sem půjdete od tramvaje č. 1, všimněte si ještě před hlavní bránou vysokého pilíře se sousoším Nový věk od Vincenta Makovského. Přijde vám povědomé? Je to možné. Zde pozorujete originál, zhotovený pro československou expozici na výstavě Expo 1958 v Bruselu, kde mimochodem získal Velkou cenu. Jeho kopii ale můžete znát z Prahy, a to z prostoru před Novou budovou Národního muzea v horní části Václavského náměstí.

Brněnský výstavní areál se otevřel v květnu 1928 při příležitosti slavnostní výstavy k desátému výročí založení Československa. Už tehdy mu dominoval Obchodně průmyslový palác, všem známý jako „pavilon A“, před kterým stanete ihned za hlavní branou. Ikonická železobetonová budova od architektů Josefa Kalouse a Jaroslava Valenty přikrývá vystavené exponáty svou elipsovitou střechou jak obří něžně sevřená dlaň.

Po levé straně od hlavního vstupu do „Áčka“ další dvě původní výstavní budovy, rozeznatelné podle neomítnuté cihlové fasády: pavilon Města Brna od Bohuslava Fuchse a za ním pavilon Země Moravy Vlastislava Chrousta. My se ale vydáme napravo. Hlavní třída nás přivede k Obchodně živnostenskému pavilonu označenému písmenem G, zbrusu přestavěném v devadesátých letech. Jeho dominantou je 45 metrů vysoká vyhlídková věž, bohužel nepřístupná.

Za géčkem pak stojí ohromující zetko. Kruhová hala vyrostla ve druhé půlce padesátých let pro účely Mezinárodního strojírenského veletrhu, dodnes nejvýznamnější akce, kterou Výstaviště hostí. Její 122metrový průměr překonala až o půl století později vysočanská Sazka Arena. Monumentální rozměry nejsou samoúčelné: velké stavební stroje tu byly jak panenky v domečku.

Zetko už ale není největším pavilonem Výstaviště: v roce 2009 jej hned v jeho těsném sousedství překonala krabicoidní hala P s vnitřními rozměry 200 × 80 metrů.

Za zmínku stojí ještě malý klasicistní Bauerův zámeček za „Péčkem“, který výstaviště pohltilo v padesátých letech.

Ty nejvelkolepější veletrhy už má areál za sebou. Na žádné jiné akci nebyl vidět konec éry megalomanských výstav tak jako na veletrhu výpočetní techniky Invex. V devadesátých letech zaznamenával stotisícové návštěvnosti, v roce 1994 se jej zúčastnil i tehdejší šéf Microsoftu Bill Gates. O deset let později už byla z Invexu malá oborová konference, tu pak pod sebe stáhl strojírenský veletrh a nakonec zanikla úplně. Dosud žijící výstavy zabírají stále menší plochu výstaviště a město tak logicky řeší, co s ním. Přebudovat jeho část na rekreační park? Přestavět pavilon Z na sportovní stadion? Volba ještě nepadla, ale zdá se, že Výstaviště může ke stým narozeninám dostat nový smysl života.

Kampus VUT a medlánecké letiště

Do míst s rekordní koncentrací geeků vyrazíme od zastávky Červenkova na západ směrem k pěší lávce přes Hradeckou ulici. Vyplivne nás v nejstarší části Technologického parku, kde v roce 2006 otevřela svoji brněnskou pobočku společnost IBM. Stále rovně ve směru lávky pak vyjdeme o blok výš, před Fakultou strojního inženýrství Vysokého učení technického v Brně, od roku 1985 do roku 2012 nejvyšší budovou v Brně.

Doprava, na sever! Areál VUT a Technologického parku, linoucí se od jižního cípu k severnímu déle než kilometr, je pozoruhodným příkladem tzv. „dotačního urbanismu“: desítky budov zde vyrostly bez nějaké jasné městotvorné myšlenky, zkrátka tak, jak institucím chodily peníze z fondů. Mimořádně ošklivý je komplex budov Fakulty elektrotechniky a komunikačních technologií po levé straně – kruhová okna, barevné fleky na fasádě a kulatá aula pokrytá keramickým pláštěm vypadají, jako kdyby je tu před dvaceti lety postavil majitel autobazaru a ne vysoká škola v roce 2012.

Do kopce po Kolejní ulici. Na „zdi nářků“, ale i na chodnících se tu skví desítky „graduačních graffiti“, které po volných plochách sprejují šťastní absolventi školy. A na jejím konci studentské město: koleje Pod Palackého vrchem. Dějiště nesčetných večírků i velkých happeningů, jako je světelná show v oknech nebo závod Běh na autobus 53.

Stezkou za koncem Kolejní ulice se dostaneme ke křižovatce se zelenou turistickou značkou, na té doprava a dál po žluté. Ta nás provede po přírodní památce Medlánecké kopce, s širokým výhledem na severní část Brna a vzácnou flórou: rostou tu koniklece a ostřice.

Na křižovatce žluté značky s Turistickou ulicí doleva. Čeká nás dlouhá procházka kolem sportovního letiště: za slunečných dní se tu nad loukami motají větroně a lehká motorová letadla. Vyznačená cyklostezka nás zhruba po třech kilometrech, strávených z velké části s vyvrácenými hlavami, přivede na tramvaj do Bystrce.

Obora Holedná

Je k neuvěření, jak málo rodilých Brňanů zná Holednou a Hobrtenky, dva zalesněné kopce mezi Kohoutovicemi, Jundrovem a Bystrcí. Obora zabírá přes tři čtvereční kilometry a délku značených i neznačených stezek byste počítali na desítky kilometrů. Vyrážím se sem procházet už přes deset let a pořád ještě narážím na nová jezírka nebo hraniční kameny.

To nejdůležitější se dá projít zhruba tříhodinovou túrou, ze které je možné na dvou místech zběhnout na autobus nebo trolejbus, pokud by vám přišla příliš dlouhá a namáhavá.

Vyrazíme ze zastávky Kamenolom, a to lávkou přes Svratku a pak vzhůru po žluté turistické značce skrze Údolí oddechu, chatovou osadu vybudovanou okolo potoka Vrbovce.

Žlutá vás záhy provede brankou až do obory, kde na ni po chvíli naváže modrá. Už teď mějte oči na šťopkách, kdyby se náhodou na svahu po pravé straně vynořili daňci. Přestože do této části obory chodí málo, zklamaní z ní nebudete, protože se po modré záhy dostanete k největší atrakci celé obory: ohradě s divokými prasaty. Nekrmit pečivem, nedělá jim dobře!

Až se nabažíte divočáků, bachyní a pruhovaných selátek, vyberte si: máte možnost to tu zalomit a pohodlně se vrátit zpátky do města z autobusové zastávky poblíž parkoviště. Nebo můžete, a to doporučuji, pokračovat dál. Oboru teď opustíme, abychom kopec, který na nás čeká, zdolali pozvolnější a zajímavější cestou, než je ta souběžná se silnicí.

Hned za brankou si dobře prohlédněte to, co sice vypadá jako obyčejná silnice, ale ve skutečnosti jde o nejslavnější úsek starého Masarykova okruhu, vedeného ještě po běžných silnicích na kraji města. Před sebou totiž vidíte Baltisbergerovou zatáčku, v níž v roce 1956 zahynul motocyklový závodník Hans Baltisberger, kterého připomíná jednak malý pomníček v lese, jednak povídka Bohumila Hrabala „Smrt pana Baltazara“. V dáli nalevo spatříte Farinovu zatáčku, v níž v roce 1949 vyletěl z dráhy automobilový závodník Giuseppe Farina a jeho vůz zabil dva diváky. Závodilo se tu až do půlky osmdesátých let, kdy přírodní trať nahradil automotodrom o pár kilometrů dál.

Po zelené značce podejdeme Baltisbergerovu zatáčku. Po pár minutách nás přivede k tři sta let starému dubu Trojáku, stojícímu na křižovatce tří lesních cest mezi Kohoutovicemi, Žebětínem a Bosonohami. (Z první vesnice se kolem dubu chodívalo do druhé na hřbitov.) Po zelené pak dál až na okraj kohoutovického sídliště, kde za pomníčkem oblíbeného učitele Františka Bašného zahneme po žluté doleva. Na hřebeni lze pozorovat dvě zajímavé věci. Napravo kohoutovický vodojem, charakteristický na špičku postavený trojúhelník, který je vidět z celého města. Nalevo se dá po neznačené cestě (zhruba za posledním panelákem) odbočit doleva k hornímu okraji lomu, který skýtá daleký výhled, nejenom na Bystrc.

Žlutá nás pak přivede zpátky do obory, ke které se bohužel musíme dostat přes nepřehlednou silnici. Doporučuji kousek si zajít a přejít výše, až u autobusové zastávky. Byla by totiž škoda nechat se přejet těsně před místem, kde se nějaké menší či větší stádo daňků poflakuje téměř vždy.

Zvířata jsou to krotká: někdy si pro sebe zaberou celou lesní asfaltku a výletník se mezi nimi musí doslova prodrat. Tak těsný kontakt s přírodou zažijete málokde.

Nejdelší, ale nejpěknější cesta zpátky do města vede z Hobrtenek dále po žluté, která vás přivede ke dvěma jezírkům, u kterých se občas konají svatby. Odtud pak po zelené do Jundrova, kolem hájenky. Pokud vydržíte jít tiše, snad se vám po trase podaří potkat nejméně početného obyvatele obory: rohatého muflona.

Bílá hora a Stránská skála

Nejhezčí výhled na celé Brno – Petrov, Špilberk, historické centrum, sídliště Lesná, kohoutovický vodojem, areály kampusů atd. – skýtá kopec čnící nad konečnou tramvaje č. 9 Juliánov. Od té se vydejte vzhůru po Líšeňské, na křižovatce na horizontu odbočte doprava a pak stále do kopce, až vás cesta přivede k vyhlídkové terase.

Od roku 1967 zde betonový památník od architekta Jiřího Auermüllera připomíná dělnické demonstrace, které sem v 19. století svolával pozdější socialistický senátor Josef Hybeš. (Před revolucí se hora jmenovala „Hybešova“.)

Přímo pod terasou najdete nenápadnou pozorovatelnu, důležitý taktický bod v bojích o Brno v dubnu 1945.

Bílou horu za chvíli obejdete kolem dokola, ze severovýchodního svahu si můžete prohlédnout areál spalovny a protější kopec: Stránskou skálu. Což je druhý cíl této procházky, ke kterému se vypravíme po Bělohorské ulici.

Zdržíme se na Podstránecké, kde se na úpatí Stránské skály schovává pěkně zachovalá dělnická vesnička. Odtud pak po Stránské nahoru na kopec, jehož vrchol obejdete po zelené značce. Ta vás provede kolem vstupů do jeskyní, ve kterých už od paleolitu žili lidé a v nichž nacisté ukrývali před bombardováním výrobu leteckých motorů. Z vrcholu skály máte jak na dlani celý areál Zetoru, z něhož od prvních poválečných let putují do celého světa slavné červené traktory. Opatrně, ať se tu z vysokých vápencových útesů nezřítíte dolů.

Sezónní tip: na podzim se na holých stráních Stránské skály skvěle pouští draci.

Hády (na obrázku)

Tady bacha: vytěžený vápencový lom dostupný krátkou procházkou od autobusové zastávky Velká Klajdovka si vzal už několik mladých životů, jeho srázy jsou strmé a okraje se utrhávají. Opatrným (a střízlivým) výletníkům ale jeho horní kraj nabízí jednak úžasný výhled na celé Brno, jednak netradiční pohled na dno lomu. Po něm totiž zamilovaní píšou při celodenních šichtách velkými kameny obří zamilované vzkazy.

Od vstupu do lomu (rozcestník „U Hádecké planinky“) se vydáme jeho prostředkem po silnici, kterou vede naučná stezka. S notnou dávkou opatrnosti se dá z okraje po levé straně shlédnout dolů na malý Růženin lom s jezírkem, jehož ekosystém si oblíbila jednak teplomilná flóra a fauna, jednak naturisté nedbalí plotů a zákazů. Od rozcestníku „Nad Džunglí“ se dá z naučné stezky odbočit k Lama centru, atrakci oblíbené nejenom mezi dětmi (lamacentrum.cz).

Naučná stezka nás dál přivede na lesní cestu Šumberu, z níž jsou v průhledech mezi stromy po levé straně vidět hezká panoramata Maloměřic a Obřan plus údolí řeky Svitavy s železničním koridorem. Zahnete-li pak po modré doprava, do kopce, přivede vás až k pomníku básníka Stanislava Kostky Neumanna, který toto pomezí města a Moravského krasu zevrubně popsal v Knize lesů, vod a strání: „Na skalkách dnes vítr poskakoval / po bělošedivých balvanech / jarního rusáka březen koval / na Šumbeře nebo na Hádech.“

Žlutá značka nás lesem přivede k televiznímu vysílači, který je spolu s lomem vidět z velké části Brna. Velká škoda, že není přístupný, ten výhled z padesáti metrů by stál za to. Pak už znovu okraj lomu, a znovu: tady bacha.

Brněnská přehrada a hrad Veveří

Učiněné Bibione! Přehrada vybudovaná ve třicátých letech sloužila rekreaci už tří nebo čtyř generací Brňanů i přespolních návštěvníků, a přestože asi nikdy nebudou kempy kolem ní tak nacpané jako v 70. a 80. letech, život se k jejím břehům vrací. Hlavně díky tomu, že vodohospodáři v posledních letech úspěšně čistí přehradní vody od sinic, takže se v ní dá znovu koupat.

Přibalíme si tedy plavky a tramvají se dopravíme na zastávku Přístaviště v Bystrci. Hned kraj Přístavní ulice skrývá první pozoruhodnost: bistro Včelínek, nabízející převážně medové produkty, včetně medového piva. A další hospody následují: Přístavní je vlastně taková brněnská Stodolní, s výčepy, hladovými okny, pouťovými atrakcemi. Tato gomora ústí v nečekaný prvek: velkou kotvu, připomínající návštěvu papeže Benedikta XVI. v Brně v roce 2009 (stejně jako už zmíněný kříž na Petrově).

Hned vedle kotvy je přístav výletních, výhradně elektrických lodí. Ty křižují hladinu přehrady od dubna do října a berou to až na její úplný konec, až za hrad Veveří, do Veverské Bítýšky, přičemž na střídačku staví u obou břehů. My to ale vezmeme pěšmo.

Po Přístavní se vydáme dál, zatočíme doprava a pak doleva a rázem se octneme na hrázi, v jejíchž útrobách se skrývá Vodní elektrárna Kníničky s výkonem 3,1 MW. Měl jsem možnost si ji prohlédnout v roce 2006 jako novinář, protože se tehdy schylovalo k jejímu zpřístupnění turistům, a věřte mi, že by bylo o co stát, jenomže i o jedenáct let později máme pořád smůlu.

Za přehradou si po pravé straně všimněte pomníku statečného hrázného Františka Šikuly, který v dubnu 1945 s nasazením života zabránil nacistickým vojákům vyhodit hráz do povětří. To by zpomalilo postup spojenců – za cenu tisíců obětí v městských částech ležících na břehu Svratky. Šikula se plazil přes zaminovanou hráz, aby varoval ruský konvoj, což se mu povedlo, i když ho při tom Němci postřelili. Ze zranění se zotavil a prezident Edvard Beneš ho později vyznamenal Československým válečným křížem.

O pár minut dál opět po pravé straně od cesty stojí pomník padlým z první světové války, jediná dochovaná památka Kníniček, vesnice, kterou ve třicátých letech při stavbě přehrady zatopili a postavili znova na druhé straně kopce.

Po červené značce za zhruba čtvrt hodiny dorazíme k Sokolskému koupališti. Tohle je pro mě synonymum přehrady. Velké sokolské sportoviště s kurty na beach volejbal, kolem něj několik hospod, a hlavně hezká svažitá travnatá pláž u mělké a teplé zátoky. Život nabízí málo větších radostí, než se tu vyvalit na slunko s knihou a kelímkem studeného piva.

Dál po červené směrem k hradu. Mineme přístaviště Osada a za chvíli po levé straně narazíme na odbočku do velké vzácnosti: jedné ze dvou nudistických pláží na jižní Moravě. (Velká atrakce pro pasažéry blízko proplouvajících výletních lodí.)

Pak už nás čeká hodina turistiky, při které asfaltka postupně přejde až v úzkou stezku stoupající vzhůru po skalnatém srázu. Nic náročného ani nebezpečného, ale spíš než žabky bych si na to obul trekovky. Po levé straně, na druhém břehu, už můžete spatřit cíl výletu: hrad Veveří.

K tomu se přes přehradu dostanete po lávce, která teprve v roce 2003 nahradila most vyhozený do povětří wehrmachtem v pětačtyřicátém. Pak ještě dřevěná lávka přes říčku Veverku, pár minut do kopce a jste na Veveří. Na nádvoří se dostanete za dvacet korun, nenechejte si ujít výhled z ochozu na západní a z malé rozhledny na východní straně hradu.

Asi největší zajímavost z historie hradu: na počátku 20. století zde barona Mořice Arnolda de Forest-Bischoffsheima několikrát navštívil jeho přítel, pozdější britský premiér Winston Churchill.

Po naučné stezce vedoucí po příjezdové silnici stíněné alejí se pak od Veveří dostanete ke kapli Matky Boží. Ta do třicátých let skrývala obraz Madony Veverské, nyní uložený v Diecézním muzeu na Petrově a chráněný jako národní kulturní památka.

Kam a jak dál? Můžeme se vrátit k lávce přes přehradu a od ní se stylově vypravit zpátky k Bystrci parníkem. Přímo pod hradem zastavuje autobusová linka 303 k zoologické zahradě. Pěšky po jižním břehu přehrady se k městu dostanete taky, velká část cesty ale vede po úzké a rušné silnici. Tuhle stranu tedy doporučuji prozkoumat sólo: blízko přístaviště, hned u bystrckého sídliště, tu je totiž několik velkých a komfortně vybavených pláží. Jak už jsem předestřel: učiněné Bibione!

Ústřední hřbitov

Na důkladné prozkoumání „Centrálky“, založené v roce 1883, si vyhraďte celé odpoledne: s šestapadesáti hektary je největším hřbitovem v Česku a se čtyřmi sty tisíci pochovaných překonává svou populací samotné Brno.

Začneme odshora: od tramvajové zastávky Krematorium vystoupáme k budově krematoria, postavené v letech 1925-30 podle návrhu Ernsta Wiesnera (též autora vil Alfréda Stiassného a Gustava Haase nebo budovy Moravské banky na náměstí Svobody). „Vnitřního účinku Wiesnerova expresivní architektura rozhodně dosahuje. Střešní koruna ze štíhlých hrotitých pilířů, dlouhý jazyk stupňovitého schodiště i umístění stavby na monumentální terase zajišťují vskutku emotivní zážitek,“ komentuje stavbu Brněnský architektonický manuál a má pravdu. Jen málo budov dovede člověka tak rozechvět. Ani k tomu nemusíte mít tu nemilou povinnost jít se do ní rozloučit s někým blízkým, stačí chvíli postát pod schody.

Od krematoria se vypravíme dolů, po směrovkách k čestnému kruhu, jednomu ze dvou míst, na kterých jsou pohřbeni význační Brňané. Mezi jinými: archeolog Karel Absolon, básník Ivan Blatný, skladatel a dirigent Gustav Brom, architekt Bohuslav Fuchs, odborář Josef Hybeš, skladatel Leoš Janáček, dramatik Jiří Mahen, malíř Eduard Milén a řada dalších. Je příznačné, že kruh po založení Československa vyměnil své obyvatele; ti původní, mezi kterými byli německy mluvící zakladatelé hřbitova, byli odsunuti.

Marně byste zde hledali hrob muže, který po své smrti dosáhl světového věhlasu: opat augustiniánského kláštera a objevitel zákonů dědičnosti Gregor leží opodál v klášterní hrobce u severní zdi hřbitova, tedy nejblíž centru. Byl mimochodem jedním z prvních nebožtíků pohřebných na tehdy novém hřbitově.

Cestou na jih (tedy směrem od města) mineme obřadní síň navrženou Bohuslavem Fuchsem a Josefem Poláškem. Podobně jako ve Wiesnerovu krematoriu, i v ní je cosi ohromně nadčasového – ač je z půlky dvacátých let, její strohá fasáda bez ornamentů působí, jako by ji mezi vysokými stromy ponechala nějaká dávná civilizace.

Ještě pár minut pomalé chůze za obeliskem vyčnívajícím z korun stromů a jsme na velkoryse dimenzovaném čestném pohřebišti rudoarmějců, zařazeném těsně před revolucí mezi národní kulturní památky. Na pravé straně sloupu pod sochou neznámého vojína si všimněte zřetelné siluety Josifa Stalina.

Nedaleko rudoarmějců, pár minut chůze do kopce směrem od výpadovky, odpočívá druhá strana východní fronty: vojáci wehrmachtu. Krásné místo, o kterém přitom ví málokterý Brňák. Z velké travnaté louky v pravidelných řadách vyrůstají kamenné kříže, každý pro několik padlých Němců. Tu a tam na některý z nich nějaká dobrá duše položí růži.

Okolo pohřebišť vojáků z dalších válek posledních sto třiceti let a rozptylových louček se pomalu navracíme směrem ke krematoriu. Těsně před ním na nás čeká poslední zastavení: druhé čestné pohřebiště, čestná alej, s hrobem mladé skladatelky Vítězslavy Kaprálové nebo spisovatele Aloise Mrštíka. A pak už zase mezi živé.