Dvouhodinová prohlídka centra

Začneme na hlavním nádraží. Pokud jste se na něj dopravili vlakem, ampliony vás přivítají melodií šlágru „Hvězdy jsou jak sedmikrásky nad Brnem“. Pokud tramvají, máte to bez fanfár, ale zase si ušetříte proplétání podchodem. Tak či onak, teď stojíte mezi nástupními ostrůvky tramvají, pod stožárem s hodinami.

Pomalu se otočte dokola. Na secesní budově nádraží i na sousední funkcionalistické budově hlavní pošty, dokončené podle návrhu Bohuslava Fuchse v roce 1938, si můžete potrénovat dovednost, která se vám v Brně bude hodit: přimhuřte oči a soustřeďte se na nenápadnou, skromnou krásu. Nové se lepí na staré, inspirace Vídní se tiskne k inspiraci New Yorkem. A tak to tady bude všude.

Na rozdíl od většiny českých krajských měst stačí udělat od nádraží pár kroků – a jste v historickém centru. To obejdete za dvě hodiny, popřípadě za tři, pokud máte čas a chce se vám škrábat do kopce na Špilberk za vyhlídkou na město. Doporučuji delší variantu, rozhodnout se můžete až později.

Vydejte se vzhůru po Masarykově třídě a hned na první křižovatce zatočte doleva ke Kapucínskému náměstí. U kostela sv. Kříže a kapucínského kláštera oceňte výhled na katedrálu a pak zahněte pro změnu doprava. Po pár krocích stanete na jednom ze tří hlavních náměstí, slavném Zelném rynku.

Po pravé straně poplácejte Redutu, nejstarší divadelní budovu ve střední Evropě, postavenou už leta Páně 1733. V roce 1767 v ní před zemským hejtmanem zahrál na klavírní křídlo jedenáctiletý génius Wolfgang Amadeus Mozart se svou patnáctiletou sestrou Marií Annou. Událost připomíná bronzová socha Kurta Gebauera, odhalená v roce 2008.

Proti směru hodinových ručiček: hotel Grandezza, dříve právnická fakulta, ještě dříve Cyrilskometodějská záložna, postavená v roce 1915 podle projektu Vladimíra Fischera. Dále funkcionalistický Dům zeleniny, který se nedávno dočkal rekonstrukce a teď je v něm městská tržnice. Na horní straně náměstí Dietrichsteinský palác, jedna z budov Moravského zemského muzea. Uprostřed náměstí barokní kašna Parnas z let 1693-95, na jejímž vrcholu třímá alegorická socha Evropy žezlo nad přemoženým drakem. A kolem Parnasu stánky se zeleninou, ovocem a květinami.

Vydejte se vpřed k vysoké radniční věži. Na portálu Staré radnice, vybudovaném na začátku 16. století, si všimněte křivé fiály. Podle různých pověstí byl stavitel Antonín Pilgram buď opilý, nebo se mstil za špatnou platební morálku radnice. Ve skutečnosti jde o běžný hravý projev pozdní gotiky.

V radničním podchodu najdete krom obchodu se suvenýry a pohlednicemi (jediného po naší trase) dva další náměty brněnských legend: draka a kolo. Drak, který prý tyranizoval město do chvíle, než sežral tele naplněné vápnem, je zcela určitě obyčejný krokodýl. Pravděpodobně jej dostal darem od turecké delegace římský císař a moravský markrabě Matyáš na počátku 17. století. Kolo je podle legendy dílem sázky lednického kolářského mistra Georga Bircka, který zvládl od východu do západu slunce v květnu 1635 porazit strom, vytesat z kmene kolo a doválet jej do padesát kilometrů vzdáleného Brna. Tahle pověst už by mohla mít základ v realitě.

Radniční věž je přístupná, ale po naší trase bude ještě jeden výhled, a to výhled po všech stránkách lepší: uvidíte z něj i samotnou radniční věž, podstatnou část převýšení zdoláte výtahem a navíc to bude zadarmo. Projděte tedy radničním dvorem a v Mečové ulici zatočte opět doleva. Po levé straně si všimněte tváře „zazděného radního“, což ovšem ve skutečnosti není posmrtná maska zrádce, který chtěl brány otevřít husitským vojskům, ale běžná gotická ozdoba.

Na Staré radnici jste tedy snad začali chápat, proč by podle mě brněnským sloganem měla být otázka „Jako fakt?!“.

Teď zpátky na Zelný trh. Na ten se vrátíte kolem Malého Špalíčku, slepence gotických a renesančních domů, který unikl plošné asanaci historické zástavby na konci 19. století. Kolem barokního sloupu Nejsvětější Trojice vyjděte k budově divadla Husa na provázku, jehož ansámbl přispěl k všeobecnému – a zcela správnému – přesvědčení o tom, že je Brno podivné, poťouchlé město. Jiří Pecha obsazený Petrem Oslzlým a Ivo Krobotem do role Babičky, Miroslav Donutil, Franta Kocourek: znáte z televizních silvestrů.

Po levé straně hledejte odbočku do uličky Václava Havla. Na jednu stranu je pěkné, že se po Havlovi jmenuje právě místo vedle divadla inscenujícího jeho hry. Na druhou stranu bylo mrzuté sledovat pře o to, jestli jeho jméno může v Brně nést alespoň dosud bezejmenná ulička pokálená od psů, ve které navíc nikdo nebydlí, takže si nikdo nemusí měnit občanku. Každopádně: povedlo se. Ceduli s Havlovým jménem teď navíc vtipně doplňují různá graffiti („A vy jste kdo? – Václav Klaus“).

Až projdete Havlovou uličkou, což nevezme ani minutu, budete mít po pravé straně schody ke katedrále svatého Petra a Pavla, národní kulturní památce. Zajímavost: své dvě 84 metrů vysoké věže, které se dají ze siluety Brna jen těžko odmyslet, má teprve od první dekády 20. století. Před tím to byl takový buclatý barokní kostel bez věže.

Vraťte se pak od katedrály po schodech zpátky ke kamennému kříži, tedy pomníku Znamení, věnovanému básníku Janu Zahradníčkovi a obětem nesvobody. Až po pár schodcích vystoupáte brankou v opevnění, naskytne se vám pohled na druhý kříž, který připomíná první a jedinou návštěvu papeže v Brně – Benedikta XVI. v roce 2009.

Z hradeb na ostrohu Petrova je vidět do dálky na jih, až k Pálavě. O dost blíž vašim očím vyrůstá z pustiny okolo Svratky brněnské „Jižní centrum“, kterému vévodí nejvyšší budova republiky, 111metrová AZ Tower. (Pokud tedy vévodit znamená trčet jak péro z gauče.) Právě v Jižním centru by mohlo jednou stát bájné nové vlakové nádraží, při pohledu z Petrova napravo od autobusáku a kousek za ním.

Po hradební stezce se vydejte k Denisovým sadům s kolonádou a obeliskem oslavujícím vítězství nad Napoleonem. Na západní straně parku lze z vyhlídkových plošin vidět Staré Brno, na severní pak Husovu třídu s „Červeným kostelem“, oficiálně českobratrským evangelickým chrámem Jana Amose Komenského.

Po úzké Dominikánské ulici sejděte okolo Velkého Špalíčku, postmoderní architektonické hrůzy hrůz, na Dominikánské náměstí. Někdejší Rybí trh teď slouží jako parkoviště, přesto jej ale nelze ani z rychlé prohlídky města vynechat: sídlí zde brněnský magistrát, a to v areálu Nové radnice na horní straně náměstí. Ve všední dny můžete projít jejími nádvořími až na Husovu ulici, přičemž podejdete několik zdobených portálů přemístěných z asanovaných historických budov.

Husova, kterou jste si již prohlédli z výšky z Denisových sadů, je součástí městské okružní třídy, vybudované ve druhé polovině 19. století po zrušení městské pevnosti a snesení hradeb. Na její levé straně (díváte-li se k Červenému kostelu) po válce vytesali do skály pod Špilberkem protiletecký kryt pro politické špičky, který je od roku 2015 zpřístupněný veřejnosti. Pravá strana je zajímavější: nepřehlédnutelný Pražákův palác a Besední dům navrhl dánsko-rakouský architekt Theophil von Hansen, též autor vídeňského parlamentu.

Právě u přechodu vedle Pražákova paláce (jediný přechod bez semaforů) přišel čas na rozhodnutí: jestli pokračovat kratší cestou dál, anebo si udělat zhruba hodinovou zacházku na hrad Špilberk.

Zde se odpojuje delší varianta

Výborně, rozhodli jste se pro Špilberk. Hrad, který ve 13. století založil český král a moravský markrabě Přemysl Otakar II., sloužil nejprve jako panovnické sídlo, od 17. století jako vojenská pevnost a zároveň obávané vězení, ve kterém se s přestávkami bručelo až do druhé světové války.

Doporučuji nahoru do kopce pomalu obkroužit po směru hodinových ručiček. Jednak se tolik nezapotíte, jednak prozkoumáte park, který nechal ve druhé polovině 19. století na dosud holých svazích založit starosta Christian d’Elvert, a to hned druhý den ve funkci. Na jihozápadní straně svahu si můžete z krytého altánku prohlédnout Staré Brno. Dál po směru hodinových ručiček se vám naskytne pohled na staroměstský klášter založený ve 14. století Eliškou Rejčkou, v jehož zahradách Gregor Johann Mendel v 19. století učinil důležité objevy principů dědičnosti, na areál Výstaviště, otevřený roku 1928 k desátému jubileu Československa, a na protějším kopci na Kraví horu a Žlutý kopec s Masarykovým onkologickým ústavem. To už se blížíte vjezdu do hradu, jehož hradby a nádvoří jsou volně přístupné. (Praktická poznámka: najdete tu jediné bezplatné veřejné záchodky po naší trase.) Ze Špilberku si musíte prohlédnout střed Brna, a to buď z rozhledny, nebo alespoň ze severovýchodního cípu opevnění. Jste-li tu zrovna těsně před celou hodinou, počkejte si na nádvoří na zvonkohru. Ale neplačte, pokud ji minete.

Aby se nám to snáze organizovalo, zkuste se parkem vrátit dolů přesně do místa, ze kterého jste se odklonili z kratší varianty – k přechodu u Pražákova paláce.

Zde pokračuje kratší varianta

Pokračujete směrem k Červenému kostelu. Před tím se rozprostírá Komenského náměstí, které se po nejslavnějším českém učiteli nejmenuje náhodou: nalevo po směru hodinových ručiček totiž stojí Lékařská fakulta, dále Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity, kostel, ústavní soud a pak Hudební fakulta Janáčkovy akademie múzických umění.

Ústavní soud v tom výčtu zapadá, přitom je to instituce, která může dělat velké věci, třeba rušit předčasné volby jako v roce 2009. Málo se ví, že budova moravského sněmu zemského, ve které soud zasedá, je jediná v Česku, která byla od počátku projektovaná jako sídlo parlamentu.

Po Joštově ulici stále dál k baroknímu kostelu Zvěstování Panny Marie a svatého Tomáše apoštola v její ose. Po cestě si po pravé straně na křižovatce s Českou ulicí všimněte nárožních hodin, pod kterými si Brňáci dávají sraz.

Před Tomášem se ocitnete na druhém ze tří hlavních brněnských náměstí, Moravském. Patří k němu celý rozsáhlý prostor po levé straně, tím teď ale nebudeme marnit čas. Zajímavější je totiž to napravo, mezi kostelem, Místodržitelským palácem a nejvyšším správním soudem. V roce 2010 odtud zmizelo parkoviště a na jeho místě vyrostly postupně čtyři artefakty. Plastický model Brna roku 1645 (tedy z doby švédského obléhání), který symbolizuje moudrost a prozíravost. Obdélníková kašna, která má ztělesňovat umírněnost. Při tragických událostech, jako bylo třeba úmrtí Václava Havla nebo pařížské atentáty roku 2015, ji během hodin obsypávají svíčky a květiny. Před budovou soudu stojí socha spravedlnosti, jíž dal Mario Kotrba podobu muže zvedajícího kvádr. (Přezdívá se jí taky „exekutor s televizí“.)

Největší pozornost přitahuje nejnovější přírůstek, odhalený na podzim 2015: socha statečnosti. Jediný jezdecký pomník v Brně připomíná markraběte Jošta Moravského, ale krom toho i něco docela jiného: stoupněte si přímo mezi čtyři její nohy a zvedněte oči vzhůru směrem k budově soudu. Jestli sochař Jaroslav Róna do tohoto pohledu instaloval ztopořený penis i se šourkem schválně, nebo jestli jde o neuvěřitelnou náhodu, o tom se vedou spory. Osobně jsem přesvědčený o uměleckém záměru. Jestli máte čas nazbyt, posaďte se na lavičku a bavte se turisty, kteří váhavě vkračují pod koně a po pár vteřinách se potácejí ven celí rozesmátí.

Solniční ulicí projděte na Českou. Někdejší sváteční korzo česky mluvících Brňanů (ti německy mluvící se procházeli dnešní Masarykovou) je podobně jako další třídy v centru opentlené dekoracemi překlenujícími ve výši prvního patra celou šířku ulice. Ty se tu objevily v roce 1959 při fintění města na první Mezinárodní strojírenský veletrh a dodnes mu dávají šedesátkový šmrnc.

Po levé straně stojí třetí národní kulturní památka po naší cestě: hotel Avion. Funkcionalistická budova dokončená v roce 1928 je unikátní svou šíří, totiž úží: architekt Bohuslav Fuchs ji dokázal vtěsnat do osmimetrové mezery mezi sousedními parcelami. Interiér důmyslně opticky zvětšený zrcadly si bohužel neprohlédnete, budova je teď po pár letech chátrání v rekonstrukci.

Po České mírným klesáním sejděte až na hlavní brněnské náměstí, Svobody. Překvapivě hodně lidí si myslí, že se jmenuje po nějakém Svobodovi, název ale oslavuje abstraktní myšlenku volnosti. Bývalý Dolní trh, Velké náměstí a náměstí Císaře Františka Josefa získalo své současné označení v roce 1918, dva měsíce po založení Československa. Taky se málo ví, že dva dny po okupaci země nacisty, 17. března 1939, vedení města pojmenovalo náměstí po Adolfu Hitlerovi, ten jím ale při návštěvě nebyl zrovna okouzlený a už 18. března dostalo zpátky původní název: Freiheitsplatz.

Domy tu stojí za pozornost tři. Funkcionalistický palác Moravské banky, nyní sídlo Komerční banky, opět od Bohuslava Fuchse, tentokrát ve spolupráci s Ernstem Wiesnerem (č. 21). Dále pasáž Omega, která v roce 2006 zaplnila po dvou dekádách nevzhlednou proluku a svou přidrzlou, zelinkavě podsvícenou fasádou vzbudila vášně (č. 9). (Mně přijde krásná. Mimochodem: Omegou se dá projít až do slavné Alfy, ale my to vezmeme delší cestou.) A nakonec dům Pánů z Lipé (č. 17), renesanční palác, který v roce 2000 obohatila rekonstrukce mimo jiné o vyhlídkovou terasu v posledním patře. Pokud vám nevadí výšky, určitě si na ni vyjeďte výtahem. Vstupné se neplatí.

Z vyhlídky zpátky na náměstí, ještě jste totiž neviděli to opravdu nejdůležitější. Barokní Morový sloup dokončený roku 1683. Moderní kruhovou kašnu ozdobenou verši brněnského básníka Jana Skácela, odhalenou v roce 2006. A hlavně: orloj vztyčený roku 2010.

Žádná jiná ozdoba českých ulic nevyvolá tak rozporuplné reakce, od pohoršeného údivu po údiv nadšený. Jen se na ty hodiny podívejte: nevypadají jako hodiny, ale jako… kulka přece! Sochaři Oldřich Rujbr a Petr Kameník tímto velmi falickým tvarem připomněli úspěšnou obranu Brna před Švédy v roce 1645. A nejenom tvarem: každý den v jedenáct hodin, kdy se podle pověsti začali Švédové stahovat po předčasném vyzvánění poledne, z jedné ze škvír po straně orloje vypadne kulička, kterou si může šťastný nálezce odnést domů. Tlačenice u hodin vzniká už kolem půl jedenácté.

Ač se to nezdá, z orloje lze skutečně vyčíst čas, i když jen přibližný. Není to ovšem vůbec intuitivní a v jednom televizním vstupu v této disciplíně pohořel i sám autor, Oldřich Rujbr. Vytiskněte si raději návod: poznejbrno.cz/orloj.pdf.

Z náměstí Svobody se vydejte vzhůru Rašínovou ulicí. Po pravé straně nelze přehlédnout kostel sv. Jakuba, poslední národní kulturní památku po naší trase. Jeho dvaadevadesátimetrová věž z něj po staletí činila nejvyšší budovu v Brně, přerostla ji až v roce 2013 AZ Tower. Na fasádě kostela nad vstupem do kostnice najdete mužíčka špulícího zadek na radnici: podle pověsti šlo opět o akt stavitelovy msty, skutečnost je ale i tentokrát prozaičtější, takové šprýmy zkrátka patřily k pozdní gotice.

Za kostelní lodí se nachází jedno z nejmenších, ale zároveň nejživějších brněnských náměstí, Jakubské. Roku 2013 tu otevřela pivnice Na Stojáka, lidé si v teplých měsících zvykli popíjet pivo venku v houfech, postupně přibyly další podniky a zahrádky, a centrum nočního života se tak rozrostlo až po celé délce přilehlé Kozí ulice.

Právě po Kozí sejděte až dolů na Poštovskou, kde nelze přehlédnout funkcionalistický palác Alfa, opět od Bohuslava Fuchse, tentokrát z let 1930 až 1937. O Štědrých večerech se jeho pasáž k prasknutí naplní na Rybovu mši, ale i po zbytek roku tu Brňané vrážejí do známých.

U východu z pasáže, na rohu Minoritské a Jánské natrefíte s trochou štěstí na otevřené dveře Loretánské kaple, přiléhající k minoritskému klášteru. Ta je pozoruhodná tím, že doslova obrostla o pár let mladší Svatou chýši, takže v církevní stavbě najdete menší církevní stavbu. A taky zachovalé ostatky sv. Justina na oltáři, ke kterému ti nejzapáleněji věřící stoupají po schodech po kolenou.

Na spodním konci Jánské ulice si prohlédněte obchodní dům Centrum. Vladimír Karfík ve dvacátých letech naprojektoval pro Tomáše Baťu více než stometrový mrakodrap o 28 poschodích, suverénně nejvyšší budovu v Brně a jednu z nejvyšších v tehdejší Evropě. Kvůli nestabilnímu podloží ale mohlo vyrůst jen osm pater. Jak by asi dnes město vypadalo, kdyby ho Baťa a Karfík dokázali proměnit v city?

Na náměstí před Centrem připomínají čtyři drátěné žárovky, dílo Tomáše Medka z roku 2010, elektrifikaci brněnského divadla Edisonovou společností. Divadlo, jehož monumentální budovu vidíte na protější straně Malinovského náměstí, se roku 1882 stalo prvním divadlem v Evropě osvětleným žárovkami.

Po Novobranské či souběžné Měnínské ulici dojdete k Měnínské bráně. Ta je poslední, kterou Brno má – ostatní strhli při likvidaci městského opevnění ve druhé polovině devatenáctého století. Orlí ulicí se dostanete na Josefskou. Před obchodním domem Letmo se vám po levé straně naskytne pohled na železniční viadukt a autobusové nádraží, které je bohužel jen torzem původního velkorysého projektu hádejte koho: Bohuslava Fuchse.

Sejděte po schodech, zatočte doprava – a stojíte opět tam, odkud jste vyrazili: na „nádru“.