Procházka lepšími brněnskými čtvrtěmi
Naše tříhodinová výprava po nóbl části Brna začne na konečné tramvaje č. 4 na Kraví hoře. Z této „Monte bú“ vyrazíme za funkcionalistickými vilami, občas pokurvenými novozbohatlickými rekonstrukcemi. Za secesními domy, před nimiž parkují třicet let staré škodárny majitelů, kteří se k luxusnímu bydlení po Němcích dostali bezpracně po válce. Za prý nejlepším místem k bydlení v Brně – kde ale kvůli regulacím nenajdete jedinou restauraci.
Na Kraví hoře se Brno žije nejsladčeji…
Na Kraváku si tedy kupte v Brněnce do zásoby tatranky a pak se kolem sebe rozhlédněte. Katolický kostel svatého Augustina tu stojí teprve od roku 1934, je tak jedním z nejmladších v Brně. Naproti se svažuje park těšící se celoroční popularitě. Na jaře a v létě se tu rozvalují studenti s učením, na podzim tady děcka pouští draky, v zimě všichni dohromady sáňkují. Napravo od parku funguje letní koupaliště i krytý bazén s výhledem na Špilberk, nalevo od parku hvězdárna.
Právě kolem té projdeme k první pozoruhodné vile, vlastnímu domu Bohuslava Fuchse, nejvýznamnějšího architekta brněnského funkcionalismu. Postavil si jej na Hvězdárenské 2 v roce 1928, tedy jako jednu ze svých prvních staveb. Obývací halu – kam se nepodíváte – tehdy ještě ozdobil zátiším od Emila Filly, později už byly jeho stavby strožejší.
…zato z Kaunicových kolejí trochu mrazí v zádech.
Sejděte sto padesát metrů ulicí dolů a nemůžete minout Kaunicovy koleje. Brňáci si je skoro vůbec nespojují se studentským životem – ale s gestapem, které tu od roku 1940 do roku 1945 věznilo, mučilo a popravovalo odbojáře. V zahradě to připomíná jeden památník, ve vnitrobloku druhý, a hned vedle nich můžete pohnutou historii místa zapít poutníkem ze studentského klubu.
Nádherná meziválečná funkcionalistická zástavba shlíží na Žabovřesky opodál z Eliášovy ulice, bohužel se mi nepodařilo ani k jedné stavbě zjistit jméno architekta nebo nějaký příběh. Po schodech na jižním konci ulice projdete na Zeleného, odtud na Horákovu a po ní dorazíte k Jurkovičově vile.
Pokud vám vadí strohý funkcionalismus a dáváte přednost ornamentům, budete z Jurkovičovy vily nadšeni.
Architekt Dušan Jurkovič dal tvář dřevěným stavbám na Pustevnách, lázeňské budově nebo kolonádě v Luhačovicích. Svou vilu si postavil v Brně v roce 1906, prodal ji o třináct let později. Nyní patří Moravské galerii, která ji v posledních letech pečlivě opravila a v roce 2011 otevřela turistům. Dovnitř se ale nedostanete bez rezervace.
Model experimentální obytné kolonie Nový dům (zdroj: estav.cz)
Pakliže si rádi listujete katalogy bydlení, o pět minut chůze dál si můžete prohlédnout jeden, jehož listy nešustí. Na adresách Bráfova 109 a 111, Drnovická 2 až 10, Petřvaldská 2 až 10 a Šmejkalova 144 až 148 totiž stojí šestnáct vil a rodinných domů, které tu v roce 1928, při příležitosti jubilejní výstavy, prezentovaly, jak se dá moderně, zdravě a dostupně bydlet. Dnes to bohužel kazí všelijaké přistavěné kůlny a další kutilská vylepšení, plus hlučná silnice spojující Pisárky se Žabovřeskami. V nejlepším stavu je asi vila Jiřího Krohy na rohu Drnovické a Šmejkalovy. Z tohoto průvodce už znáte jména Bohuslava Fuchse, který tu navrhl trojdům na Bráfově/Petřvaldské, a Ernsta Wiesnera, jenž přispěl dvojdomem na Bráfově.
Vraťte se teď kousek po Šmejkalově, a jakmile se z ní odpojí cestička do Wilsonova lesa, vydejte se po ní. Lesopark založený v roce 1882 nabízí kilometry cest, po kterých se dá běhat nebo jen toulat. Zmizely ale dvě největší atrakce: nápis FJE (František Josef, Elizabetha) tvořený jedlemi a viditelný z okolních kopců i sjezdovka, ze které se postupně stává opět součást lesa.
Na stezkách Wilsonova lesa se dovedu ztratit i já sám, takže prostě budu předpokládat, že jste měli štěstí a ven se dostali poblíž Kalvodovy ulice. Na ní stojí za povšimnutí dvě vily. První má číslo popisné 8 a bydlel v ní Ernst Löw-Beer, syn továrníka Benna Löw-Beera. (Z téhle továrnické rodiny pocházela i Greta Tugendhatová.)
Díky jednoduchým tvarům a červené omítce působí i dnes moderně rodinný dům Herminy Weiglové na č. p. 2, pod kterým je podepsán Ernst Wiesner.
Klesejme dolů na Hroznovou ulici. Přehlédnout se nedá Tesařova vila (č. p. 85), těsně předválečná stavba Bohuslava Fuchse. S kulatým průčelím působí jako loď chystající se vyplout nad výstaviště.
Vila Stiassni – tedy aspoň malý kousek z ní
Hned vedle se připravuje rekonstrukce vily Stiassni, nejvýznamnější brněnské vily po… víte které. Ernst Wiesner ji v raně funkcionalistickém slohu vytvořil pro továrníka Alfreda Stiassného v druhé půlce dvacátých let. Bohužel toho z ulice moc neuvidíte, jen vrátnici jak do továrny. Ostatně z posledního dne otevřených dveří jsem si odnesl zjištění, že je to dům velký jak fabrika. Stiassni utekl před gestapem do Ameriky, vila pak propadla státu a ten tu hostí nejvzácnější návštěvy, včetně Fidela Castra v roce 1972.
A zase Wiesner. Haasova vila na Lipové 43 nepatřila Hugo Haasovi, pohřbenému na brněnském židovském hřbitově, ale řediteli brněnské pobočky Anglo-československé banky Gustavu Haasovi. Ční pod budovou ekonomické fakulty, bohužel už bez původní šedomodré barvy omítky.
Podobně Bassova vila nemá nic společného s hercem Eduardem Bassem. Pro Bedřicha Basse, předsedu židovských obcí, ji na Lipové 22 postavil Zikmund Kerekes. Před deseti lety ji nový majitel podle projektu Jana Sapáka opravil v souladu s původním projektem.
Otto Eisler, další známé jméno brněnského funkcionalismu, navrhl ve 20. letech dvojdům, který na Lipové 29 a 41 dodnes tak trochu straší: minimalistická fasáda má jen dvě okna.
Vile Valerie Fischerové na Preslově 1 se přihodila prasárna: majitel má peníze, a chtěl to dát najevo, takže z „pohádkové vily, slučující rysy bájného serialu a alpské pevnosti“ (Jindřich Vybíral), která přečkala válku i socialismus, je teď tuctová podnikatelskobarokní zástavba.
Poláškova vila
A abychom svou výpravu zakončili aspoň trochu zvesela, vyjdeme do Barvičovy ulice, kde si na č. 47/56 postavil v roce 1933 vlastní vilu architekt Josef Polášek. Architektova vdova Anka Polášková po emigraci synů v roce 1969 o dům přišla a třináct let jí trvalo, než se jej potomci domohli v restituci. Od roku 2005 dům ale opět patří Poláškově rodině a po citlivé rekonstrukci v něm sídlí ukrajinský konzulát.