Maid Café
Psáno pro MF DNES v únoru 2011. Odtud také pochází fotka Ondřeje Surého.
Jak se asi cítí zámožný Japonec, když přijde po patnáctihodinové šichtě domů a ve dveřích ho přivítá služka? To můžete zjistit v prvním maid café v kontinentální Evropě, které je od konce loňského roku zastrčené v obchodní pasáži Sfinx v Králově Poli. Připravte se na pořádnou sadu.
Jakmile vkročíte do kavárny, přiběhne k vám některé ze čtyř mladičkých děvčat, oblečených do dokonalých viktoriánských služkovských kostýmů. Ty jsou kromě krajek vyzdobené pozoruhodnými postmoderními detaily, jako je třeba napodobenina kočičího ocasu s mašlí na konci. Následuje pukrle a přivítání vysoce posazeným dětským hláskem: „Dobrý den, PANE!“ – To důrazné „pane“ nebo „paní“ tady uslyšíte za úplně každou větou. Občas i před ní.
Stejně jako ve spořádané japonské domácnosti vzápětí dostanete nahřátý ručník a sklenici vody, abyste se osvěžili. Hodí se to, protože pokud jste tak nesmělí jako já, vyschne vám v ústech a začnete se potit.
Servis zdaleka nekončí roznášením (špatné) kávy, (obstojných) dortů a doléváním citronové vody. Svoji „maidku“ („služka“ mi nejde přes ústa) můžete poprosit o to, aby vám věštila budoucnost, předčítala noviny nebo vás uvedla do karaoke koutku, kde si můžete vystřihnout duet. Taky vám může udělat toust, na který kečupem namaluje vaši urozenou podobu. Prostě jako kdybyste se vrátili domů z jednání správní rady japonské technologické firmy a potřebovali jste se rozptýlit kontaktem s éterickou bytostí. (Zajímalo by mě jen, jestli mají členové správních rad doma nábytek z IKEA a na stěnách plakáty s manga postavičkami s obrovskýma očima.) Při placení dívky nastaví tlapičky jako medvídek mýval a na cestu dostanete koláček štěstí. Že věštby nedávají valný smysl, to už je to poslední.
Pravidla kavárny bohužel musí explicitně zakazovat to, co by mělo být všem civilizovaným lidem jasné – dívek se nesmíte dotýkat, vyptávat se jich na telefon či skutečné jméno nebo si je fotografovat.
Když jsme u hostů, asi nikde jsem nezažil tak pestrou směsici. Červenovlasí unisex fanoušci japonské kultury se tu míchají s gangsta borečky v teplákových soupravách a s kluky, kteří jsou od pohledu velkými fanoušky komiksů. Občas přijde i někdo normální – jako třeba já – odejde však nenávratně změněn.
Při několika návštěvách se mi nestalo, že by maidky byť jen na chvíli ze své role vypadly. Dokonce si troufám tvrdit, že je to upřímně baví – všiml jsem si, že na vysoký tón a servilní chování nezapomínají, ani když mluví se svými přáteli.
Před pár týdny jsem si, ještě neznaje Maid café, v nové knize spisovatele N. N. Taleba podtrhl tyto věty: „Abyste mohli být svobodní, nestačí vymanit se z otroctví. Musíte také přestat být otrokáři.“ Vzpomenu si na to pokaždé, když mě Rubi nebo Usako zdraví písknutím: „Dobrý den, PANE, jak se máte, PANE, kam se posadíte, PANE?“ Doteď netuším, jestli se nechat rozmazlovat jako zhýralý japonský manažer, anebo v tomhle podniku rozdat pár publikací z nakladatelství brněnských Gender Studies a pomoci dívkám z patriarchálních okovů. Než se mi pohne svědomí a udělám to, Maid café vyzkoušejte. Nezapomenete.