Tenhle článek mi vyšel 27. března 2006 v brněnské příloze Mladé fronty DNES. Moc se od té doby nezměnilo. V Divišově kolonii padla školka, místo ní tam je teď buddhistické centrum, zvenku zaměnitelné s kancelářskou budovou. Ulice Olší prokoukla, zato Černovičky dál uhnívají mezi přivaděči. A herec Jaroslav Dufek už sám leží „pod topoly“.

Nouzová kolonie Písečník

Malé nuzné domky s oprýskanou pestrobarevnou omítkou, korouhvičky na střechách, plaňkové ploty a psi prohánějící kočky. Jako na zapadlé vísce to vypadá kousek od výstaviště, v Kamenné kolonii, kterou si zde za první republiky postavili dělníci.

Tak trochu utajená místa s podobnou historií a atmosférou lze nalézt i v několika dalších částech města.

„Prvorepublikoví dělníci si stavěli obydlí například v opuštěných lomech. Používali při tom to, co bylo po ruce, často i odpadní materiály nebo vyřazené vozy,“ popisuje nouzové kolonie těch nejchudších historička Jana Svobodová z Muzea města Brna.

Do současnosti se však až na výjimku dochovaly jen kolonie domkové. To už byly domečky stavěné z cihel, poukazuje Svobodová.

Přestože bydlení v nich stále obnáší mnoho problémů, místní na své kolonie obvykle nedají dopustit. Čtvrti si drží svou atmosféru třicátých let a mezilidské vztahy jsou zde pořád blíže vesnici než městu.

„Kamenka“, to je pojem

Více viz samostatný článek o Kamenné kolonii.

Kamenná kolonie, ležící nad Svratkou na Červeném kopci naproti areálu výstaviště, má pozici nekorunované královny brněnských dělnických kolonií. Je z nich nejznámější především kvůli komunitě bohémů a umělců, kteří tu bydlí a o místo se pečlivě starají.

„Jak se kolem města začala stavět panelová sídliště, místní obyvatelé, předváleční proletáři, si šli polepšit. Měli tam topení, zatímco tady nebyla ani kanalizace. Sem šli študáci, hlavně ze Slovenska a Ostravska, a kumštýři. Romantika pro ně byla důležitější než komfort,“ vypráví fotograf Ladislav Plch, který zde rovněž žije.

Výzdoba plotu v horní části Kamenné ulice

Kamenná kolonie vyrostla v opuštěném lomu na štěrk koncem dvacátých let. Bohémové začali čtvrť osídlovat v sedmdesátých letech.

Úzkými uličkami mezi domky zde často nemůže projít silnější člověk. Ze střech všechno dění pozorují kočky. Těm se v koloniích daří.

„V poslední době se tu trochu vyměnily generace. Některé významné postavy se odstěhovaly jinam a starší lidé teď už moc nechodí do hospody. Oživují to tady ale mladí, i z jiných čtvrtí,“ vypráví fotograf.

Mladé lidi poetická „Kamenka“ přitahuje jako magnet. „Jsem tu poprvé,“ prozrazuje studentka Eva Dobrovolná, která se Kamennou kolonií užasle prochází za jednoho předjarního večera. Místo ji začalo přitahovat, když jej zahlédla z okraje lomu.

Zarybec už bez rybníků

Další dělnická kolonie se skrývá za královopolským nádražím, v Myslínově ulici a v jejím blízkém okolí. Slepenec osobitých domků zde vyplňuje i dávno opuštěný lom.

„Dřív se téhle kolonii říkalo Zarybec, protože tu byly rybníky na Ponče, tedy na Ponávce,“ připomíná herec Národního divadla v Brně Jaroslav Dufek, který tu žije už půl století. „Pak se ale stavěla trať na Havlíčkův Brod (v 50. letech – pozn. red.), rybníky se vysušily a Ponávka se svedla pod zem,“ vypráví Dufek.

Kolonii postavili dělníci Královopolské strojírny. Porgesu, připomíná herec starý název továrny.

I tady existují mezi místními silná pouta. „Je to tu klasická dědina, když potřebujete nabrousit nůž, prostě zajdete za sousedem,“ pochvaluje si další z obyvatel, podnikatel Jiří Rokyta.

Přestože si toho o minulosti kolonie mnoho zjistil, do novin o ní vyprávět nechce. „Nepřísluší mi to, jsem tu teprve šest let,“ říká a s úctou odkazuje na starousedlíky.

„Najít první obyvatele kolonie ale prakticky nejde. Ti už leží támhle, jak jsou ty topoly,“ ukazuje se smutným úsměvem jedna z postarších paní směrem ke hřbitovu.

Šanghaj pod Lesnou

Divišově kolonii, která se tísní na stráni mezi železniční tratí a sídlištěm Lesná, se odjakživa říká Šanghaj. Snad kvůli strmým schodovým uličkám, natěsnaným domkům a čilému ruchu, který tu panuje. I tuto kolonii postavili převážně dělníci z blízké Královopolské strojírny.

Jaroslavě Špačkové bylo jen čtrnáct dní, když se sem její rodiče ještě před válkou přistěhovali. Svůj starý domek by za moderní byt neměnila. „Jejdamane, já bych byla hrozně nešťastná, kdybych odtud musela jít,“ lekne se pouhé otázky.

Mrzí ji, že ve čtvrti ubylo společenského života. Kulturní dům už nefunguje. „Bývaly tam plesy,“ vzpomíná dáma v kloboučku. V „Divišce“ není ani kde nakupovat. Přesto nedá Jaroslava Špačková na svou čtvrť dopustit. „Jednou jsme se byli s mužem podívat do Kamenné kolonie, ale kdepak, tady je to hezčí,“ směje se místní patriotka.

Podstránští se vzmohli

Dvě kolonie lze nalézt poblíž Stránské skály. Za první republiky je dělníci z továren v Židenicích a Trnité, i z Vaňkovky, založili odděleně. Podle Lubomíra Vysočana ale dlouho žily jedním životem. Bariéru mezi nimi před čtvrtstoletím vytvořil dálniční přivaděč.

Lubomír Vysočan se v Podstránské kolonii narodil a v historickém kroužku Slatiny mapuje její dějiny.

Kolonie Černovičky skrz okno volhy

„V šedesátých letech nám všem hrozilo vystěhování, nebyla tu kanalizace, bydlení bylo strašné,“ vzpomíná. Děti starousedlíků ale dokázaly domky opravit. V Podstránské kolonii se jim to podařilo lépe než v blízkých Černovičkách. O jejich dějiny se Vysočan zajímá též. „Tam nebyl o bydlení takový zájem kvůli okolním silnicím,“ doplňuje.

Do jádra Černoviček (nebo také kolonie U Kostivárny), chumlu domků obklopených strmou strání, vede jen jedna přístupová cesta. Každého, kdo po ní projde, ohlásí ohlušujícím štěkotem velký černý pes.

„Před válkou tu prý byly hlavně vozy s cikány. Ti ale museli jít do koncentráků, vrátili se jen dva,“ líčí smutnou historii Černoviček muž, který v nich prý žije od narození, ale nechce prozradit své jméno.

Písečník a domky od Wanniecka

Písečník 17: moje vysněná adresa

„Ukázkovou“ nouzovou kolonií je podle historičky Svobodové Písečník. Stojí v pískovcovém lomu u místa, kde Merhautova ulice kříží železnici. Lidé tu stále obývají domky z prken, vlnitého plechu a cihel.

„Sklepy tam měli vyhloubené přímo do pískovcové skály,“ líčí Svobodová podmínky, kvůli kterým se Písečníku přezdívalo Džungle.

Zbylé domky a chatrče tu nyní zdobí větrníky z PET lahví, fotografie a malovaná popisná čísla.

Řada malých dělnických domků dosud stojí v uličce Olší v Obřanech a poblíž Viniční ulice jsou neomítnuté domy, které nechal pro nemocné zaměstnance Vaňkovky postavit její zakladatel Friedrich Wannieck.

Domky pro nemocné dělníky Wannieckovy továrny

„O koloniích existuje dost informací, jen jsou roztříštěné do mnoha pramenů,“ říká Miroslav Kubera z Gymnázia Matyáše Lercha, jehož studenti loni připravili o dávném dělnickém bydlení krátký film Shades of Brno (Stíny Brna). Ten zaujal diváky na mezinárodní přehlídce podobných filmů v Leedsu, běžel i v brněnském kině Art. Kubera uvažuje o tom, že brožuru s cennými informacemi, které se studentům podařilo o čtvrtích získat, umístí na internet.

Utajený poklad

Dělnické kolonie v Brně zůstávají soukromým pokladem jejich rázovitých obyvatel a romantických návštěvníků. Místy vypadají tak zachovale, jako kdyby z nich prvorepublikoví dělníci odešli do továren před hodinou. Nejsou ale moc známé. Ani slečna pracující v brněnském Turistickém informačním centru cestu do Kamenné kolonie nezná. Slyší o ní poprvé. „To my tady ani… ne,“ omlouvá se.

„To v Německu mají i jeden takový obytný skanzen,“ líčí zahraniční péči o dělnické kolonie historička Svobodová.