Brněnské kavárny

Na Moravě a na Vysočině se přinejmenším několik posledních let vaří výborná piva. Kdo se o tom nechce nechat přesvědčit, ten ať si dál sosá gambáč; my teď vyrazíme na degustaci do brněnského centra a jeho okolí.

„Zappalovač“ za 10 korun prozrazuje, jaká hudba na Boženě vyhrává nejčastěji.

Cestu můžeme začít z libovolné strany – v Poutníkovi na Starobrněnské, v Proutníkovi na Veveří, v hospodě U Všech svatých na Mendlově náměstí anebo na Božence na ulici Boženy Němcové v Králově Poli. Všechny jako by si z oka vypadly; poslední tři jsou komplet nekuřácké. Na jedné nebo dvou pípách je stabilně špinavý i čistý pelhřimovský Poutník, a třetí slouží k ochutnávkám. Bečka se speciálem dorazí dvakrát až třikrát do týdne a bývají to poklady! Od často rotující Chotěboře, Harracha a Matušky přes regionální speciality, jako je vsetínský Valášek nebo sentický Kvasar, až po bavorská, rakouská a slovenská piva, nakuřované speciály, weizenbiery. Co se chystá, to můžete sledovat na Facebooku.

V Poutníkovi a na Boženě se nesmíte leknout toho, že vám obsluha tyká, nosí pivo bez ptaní, urazí se, když chcete něco jiného než pivo, anebo vás donutí roznést tác panáků, protože má hodně práce s pípou. Zbožňuju je.

U Míče si nesmíte nechat ujít bůčkový chléb, nakládaný hermelín a pečená žebra.

Podobní klackové točí pivo i u Míče, v malé pivnici na Staňkově ulici, kousek od parku Lužánky. Říznější Poličku jsem nikde nikdy nepil, ani v Poličce, stejně jako jsem zatím neochutnal šťavnatější žebra. Bývá tu ale zahulíno, a co podnik nahání na pivu, to ztrácí na akustice.

Průkopníkem mezi nekuřáckými pivnicemi v Brně byla Hluchá zmije; ta ale v prosinci 2011 na svém původním působišti v Černých Polích zavřela krám a v době psaní téhle knihy se čeká na její znovuotevření na Veveří v centru. Poličku a Dudáka si ale můžete bez kouře vychutnat i v sesterské Zubaté žábě na Jungmannově v Králově Poli.

Z nenápadného pajzlu se na přední příčky v žebříčcích místních znalců piva vypracovala pivnice Netopýr v suterénu pod klubem Fléda. Stabilně je tu na čepu budvar, chodí se sem ale na pestré ochutnávky, ve kterých se prezentují jak malé české pivovary, tak i zahraniční značky.

Akciový pivovar Dalešice vaří podle mne nejchutnější a nejnápaditější české pivo. Dostanete jej třeba v Zelené kočce na Solniční v centru (v létě mají krásnou velkou zahrádku přímo na ulici) anebo v Betlémě v Černých Polích (tam zase umí skvělé stejky). Ale stejně, nejlepší je vyjet si na kole rovnou do Dalešic, je to padesát kilometrů a v pivovaru – mimo jiné – uvidíte komín, na který v Postřižinách lezla Magda Vášáryová a Jaromír Hanzlík.

Na piva z Černé Hory je dobré zajít si k Prokopům ve spodní části Kotlářské ulice, na uherskobrodského Janáčka do Mazaného anděla na Dominikánské (ale bacha, bolívá po něm hlava), na Svijany do Pivní stáje na Veveří.

Pozoruhodnou lokální záležitostí je medový Kvasar, vařený v nedalekých Senticích. Ukázku si můžete odnést třeba ze zdravé výživy U Damiány (!) na Veveří 118a. Nenechejte se zmást tím, že je tohle pivo v PET lahvi – vlastně to dokazuje, o jak rukodělný výrobek jde. Svěží desítku i hutnou patnáctku totiž vaří včelař Jiří Jelínek, který doma zkrátka nemá lahvovací linku; pivo je nefiltrované a nepasterizované. Na čepu ho zatím stabilně mají jen v kavárně Alfa ve stejnojmenné pasáži v centru a u Štěpána na Purkyňově 102 v Králově Poli (kde lze ochutnat i zlepšující se produkci vyškovského pivovaru).

Nepodceňujte brněnská piva!

Jak asi víte od „prafotra Moravy, co vylezl na Špilas a hlásí…“, nebo z popěvku „Brno – naplno chci si to dát“, v Brně se pivo i vaří. Nejznámější je právě Starobrno, o kterém vás nemůžu přesvědčovat, že je to lahůdka, ale na obrovské zahradě pivovarské restaurace na Mendlově náměstí se v létě výborně sedí.

Méně známý je první moravský minipivovar Pegas. Přímo v centru města, na Jakubské ulici, vaří Pegas čtyři druhy piva a všechny výborné; hlavně světlý ležák a weizen s plátkem citronu.

Nová hvězda vyšla v roce 2011 na překvapivém místě – v nákupním středisku na Kotlanově ulici, uprostřed líšeňského panelového sídliště. Pivo umí paní sládková Iva Kremitovská vařit skutečně dobře, o čemž se přesvědčíte, jen co v Domácím líšeňském pivovaru ochutnáte ležák Marvan nebo jantarový Ležoun. Trochu slabší jsou pokusy o ovocné speciály.

Žebětínský pivovar Richard je skvělým začátkem, ale i cílem výletů do okolí přehrady.

V Žebětíně, daleko za přehradou, můžete ochutnat Richarda, kterého krom pivovarské restaurace stáčí na Údolní, kousek od okružní třídy. Chodí jim tam hodně holek na višňové pivo.

Bídnější je to v Brně s nabídkou piv ze zahraničí, když tedy nepočítáme Stellu Artois a Hoegaarden k dostání skoro všude tam, kde teče Staropramen. Čestnou výjimkou je bar The Immigrant na Veveří 57, „the only English speaking piano bar in Brno“. Točí tam černý Guiness a dokonce i cider Magners.

A pokud dáváte před regionálními a zahraničními pivy přednost Plzni, pak máte volbu vcelku jasnou. U Bláhovky na Gorkého se navečer musí s pivem stát v hloučku deseti, dvaceti, o teplém pátku i padesáti lidí na křižovatce před hospodou, protože vevnitř je natřískáno. Chcete-li si radši sednout, pak jděte po Gorkého směrem do centra; hospoda U Čápa byla desetiletí levnou nálevnou, kde studenti fildy zapíjeli zkoušky a čerství tatínkové své děti, narozené v porodnici naproti (odtud název). V roce 2010 otevřel Čáp docela nový, čistý, s tradiční českou kuchyní a tankovou Plzní.

Na prvorepublikovou tradici v roce 2011 navázala Stopkova pivnice přímo na České ulici. Je to teď brněnská pobočka Kolkovny, ale když na to zkusíte nemyslet, můžete si i představit, jak tu dál sedí nejslavnější šéfredaktor Lidovek Arnošt Heinrich a s pivem v ruce úkoluje Rudolfa Těsnohlídka.

Pivní zahrádky

Počasí v Brně přeje pití na čerstvém vzduchu dobrou polovinu roku. Téhle zálibě jdou vstříc i všelijaké proluky ve městě a louky poblíž vodních toků.

Pražskému Rígráku se asi nejvíc podobá okolí přístaviště na přehradě – tramvají č. 1, 3 nebo 11 jste tam z centra za něco přes dvacet minut. Ze zdejších podniků vystupuje restaurace Jednička s dalešickým pivem a dětským hřištěm, zbytek mi splývá do neurčité řady hospod čepujících starobrno a ohřívajících párky. Což má pořád poetiku. Můj tip v okolí přehrady ale leží dál – zahrádku Na Hříbku najdete asi kilometr západně po severním břehu, dokonce se k ní můžete doplavit lodí (zastávka Sokolské koupaliště). Je hned na břehu, respektive dvacet třicet metrů nad ním, a v té mezeře se skvěle válí na dece s kelímkem strakonického piva.

Když v centru pomineme zahrádky už zmíněných hospod – krásnou mají třeba Zelená kočka, Richard na Údolní nebo Čáp – za pozornost stojí ošuntělá zahrada Tenis Clubu na Kolišti, pod viaduktem, po kterém do Brna přijíždějí vlaky z Prahy.

Cestovat můžete ale ještě dál na východ, až na samý okraj Brna, konečnou tramvaje č. 4 v Obřanech. I tady se na viadukt lepí jeden milý bezejmenný (?) podnik, za řekou u budovy Sokola. Točí Svijany a Černou Horu, řeka šumí, vlaky jezdí sem a tam a při posledních pár návštěvách mě potěšil výběr hudby: Björk bych v takovém podniku nečekal.