Nebude to bůhvíjaká plavba zlatou lodí, ale pokud máte jen šedesát minut času do odjezdu, dobré boty a jste blízko nádraží, s Brnem si aspoň můžete potykat pro příští návštěvu.

Secesní nádraží v roce 1904, kdy jeho okolí ještě nedráždilo žaludek.

Z tramvajových ostrůvků u nádraží nelze přehlédnout katedrálu svatého Petra a Pavla. Vydejte se k ní po ulici Bašty, a nezapomeňte se ohlédnout, protože uvidíte Brno v kostce: secesní budova hlavního nádraží se lepí na funkcionalistickou nádražní poštu z roku 1937. Vídeň se tu lísá k New Yorku; Brno by chtělo být oběma, ale není ani jedním.

Planinám za kolejemi se říká Jižní centrum a právě tady, za úzkým minimrakodrapem Trinity, má jednou stát nové brněnské nádraží, které se projektuje rovných devětadevadesát let. „Důležité je proces kreativní tvorby neuspěchat a nepokazit,“ jak říká vedoucí kanceláře strategie města Marie Zezůlková.

Katedrála sv. Petra a Pavla, pohled od Špilberku

Ke katedrále se vyškrábete po schodech, u kterých se lze v létě osvěžit v umělém vodopádu. Ten se tu klikatí od roku 2004, kdy za rekonstrukci Denisových sadů dostali Architekti Hrůša Grand Prix Obce architektů. Cestou nahoru nemůžete přehlédnout velký dřevěný kříž, který tu od jara 2011 připomíná návštěvu papeže Benedikta XVI. Katedrála za ním je domácím stadionem brněnského biskupa a svou novogotickou podobu a dvě věže získala až při přestavbě v roce 1905; předtím to byl takový buclatý barokní kostelík. Když se podíváte na opačnou stranu, spatříte rozestavěné torzo nejvyšší brněnské stavby, Spielberk Office Centre, a když je hezky, v dáli za ním siluetu Pálavy. Otočte se na sever, a spatříte mezi listím stromů hrad Špilberk, kam se naštěstí škrábat nemusíte, protože času je málo a až tak zajímavý není. Dole pod ním je pak Staré Brno, čtvrť břečťanů a oprýskaných omítek.

Obelisk v zimě, v neděli, ráno. Jindy bývá obsypán randícími párečky.

Dominantou Denisových sadů je obelisk z roku 1818, oslavující vítězství Rakouska nad armádou Napoleona Bonaparta a vzdávající německým nápisem dík „věrné Moravě“. (Čert ví, co slaví všichni ti, kteří kolem něj denně popíjejí krabicové víno.)

Na obelisk samotný je nejkrásnější výhled ze Šilingrova náměstí a Husovy třídy – do té se dostanete, když přejdete parčík směrem dál od nádraží. Tahle ulice, stejně jako zbytek okružní třídy, vznikla na místě městských hradeb zbouraných po roce 1852. (Většina historického centra není o nic starší: na konci 19. století padly nízké barokní a renesanční paláce a na jejich místě teď stojí převážně secesní, pěti- až šestipatrové nájemní domy.) Široká Calvariengasse, jak se Husovce říkalo, ústí do Komenského náměstí. Na jeho konci už v Denisových sadech rozeznáte neomítnutý evangelický kostel. Cestou k němu minete dvě secesní budovy Moravské galerie: nejdřív Uměleckoprůmyslové muzeum a pak Pražákův palác. Mezi nimi kazí panoráma hotel International a jeho parkoviště.

Nalevo z Husovky strmě roste park, který dal okolo Špilberku vybudovat v roce 1861 starosta Christian d’Elvert.

Nejhezčí palác Husovy třídy na vás čeká na rohu před Komenského náměstím: Besední dům postavil v roce 1873 Theophil von Hansen, architekt vídeňského parlamentu. Dnes tu v etáži hraje Státní filharmonie Brno a v přízemí voní z restaurace Hansen tafelspitz.

Bác, jste na Komenského náměstí. Naproti Hansenu směrem ke Špilberku se špičatí novogotická tělocvična Pod Hradem, kde dnes studenti Masaryčky prohánějí mičudy, zatímco v roce 1945 tady jejich prarodiče proháněli s oprátkou skutečné i domnělé kolaboranty. Vždycky jsem se tam v tělocviku koukal na háky namontované na obvodových zdech a říkal si, jestli to byly fakt tyhle, nebo ne.

Přejeďte očima doprava: za přihrbenou sochou Tomáše Garrigua Masaryka se schovává fakulta medicíny a napravo od ní přes Joštovu ulici fakulta sociálních věd, produkující každý rok stovky sociologů, politiků, žurnalistů, protože doba si žádá vysokoškoláky. (Měl bych držet hubu, taky jsem tam promoval.)

Červený kostel na konci Husovy třídy

Nejkrásnější budovou náměstí je „Červený kostel“, celým jménem Českobratrský evangelický chrám Jana Amose Komenského. Má připomínat severoněmeckou gotiku, postavili jej – připomínám: jako zbytek všeho kolem – po stržení hradeb, v roce 1867. Před Vánoci tu bývají kvalitní koncerty.

V lednu 2011 do zdi kostela zazdil student s přezdívkou Floran Iveš USB disk, přes který si pak Brňané vyměňovali nesmysly i vyznání lásky – než po pár týdnech fleška, blokující průduch, zase zmizela.

Přejeďte očima opět doprava, na další budovu: je to Ústavní soud a právě tady Brno sebevědomě ruší zákony a volby.

Avion, důkaz Fuchsova architektonického důvtipu

Pohled na hodinky naznačuje, že máme co dělat, protože je před námi celá cesta zpátky. Kolem Ústavního soudu projdeme po Joštově až na Moravské náměstí. To se v roce 2010 dočkalo rekonstrukce podle návrhu architekta Lukáše Pecky; ten z ohyzdného parkoviště udělal jeden z nejlépe fungujících veřejných prostorů v České republice. Když 18. prosince 2011 zemřel Václav Havel, pietní shromáždění spontánně vzniklo právě tady, ne na větším Svoboďáku. Před budovou Nejvyššího správního soudu zvedá kamenný silák těžký kvádr, symbol spravedlnosti; půvabný výtvor Maria Kotrby si ale vysloužil přezdívky „stěhovák s prasklým akvárkem“ a „exekutor zabavuje televizor“. Pokud tu nejste v lednu v pět ráno, podle hloučku turistů najdete druhý moderní prvek náměstí, kovový model brněnské pevnosti, jak vypadala v roce 1645, v době obléhání švédskou armádou. Poslední dekorací je podlouhlá kašna, hostící občasné bitvy mládeže stříkacími pistolkami. Všechny prvky mají symbolizovat vlastnosti ideálního města podle filozofa Platóna: stěhovák spravedlnost, model prozíravost, kašna umírněnost. Odvahu má do náměstí doplnit jezdecká socha středověkého korupčníka, markraběte Jošta. Návrh již zesnulého Kotrby byl ale na odvážné vedení radnice „příliš moderní“ a teď se neví co včil.

Solniční ulicí teď projděte na Českou. Ta sloužila od 19. století jako korzo brněnských Čechů, teď se sem chodí nakupovat do Zary a H&M. Nahoře v paláci Convalaria se dělají noviny, naproti si všimněte jednoho z nejužších hotelů v Evropě: Avion navrhl Bohuslav Fuchs, stojí tu od roku 1928 a posledních pár let bez naděje na změnu chátrá. Nad třídou procházející centrem Brna si všimněte ozdobného osvětlení, zavěšeného mezi domy; do zimních nocí září od roku 1959, kdy se Brno vymódilo na první Mezinárodní strojírenský veletrh.

Nové dominanty náměstí Svobody: dům Omega a hodinový stroj

Projdete tedy dolů Českou ulicí, a hele: Svoboďák. Dlouho to býval Dolní trh, náměstí Svobody se z něj stalo po vyhlášení samostatnosti Československa v roce 1918. Nacisté jej 17. března 1939 přejmenovali na Adolf-Hitler-Platz, ovšem vůdci se náměstí vůbec nelíbilo, a tak od 18. března neslo název Freiheitsplatz.

Po poslední rekonstrukci v roce 2006 je to takový trochu buzerplac, ale radnice se to snaží oživit častými trhy a koncerty – a taky „doplňky“. Minete morový sloup z roku 1689 a dorazíte ke „kádi na kapry“, strohé kašně obehnané okružemi zdobenými verši Jana Skácela. Otočte se doprava – a uvidíte největší brněnské téma od chvíle, co vynalezli odsun nádraží: orloj z roku 2010.

Vypadá jako obří vibrátor; čas se z něj dá s přesností na čtvrt hodiny určit, když se koukáte do malého ukazatele nahoře a držíte se návodu; každý den, vždy v 11 hodin, z něj vypadne jedna kulička, přičemž nikdo dopředu neví, z které škvíry přesně, takže je dost složité vybojovat si ji jako suvenýr. Půl Brna tvrdí, že je to výsměch daňovým poplatníkům; půl, že máme konečně pořádnou atrakci – a jak si v rozhovoru pro časopis ERA dobře všiml architekt Martin Hrdina, sedmdesátileté paní si při průjezdu kolem v tramvaji přestávají povídat o nemocech, a začínají rozebírat moderní umění. Mně se to nakonec líbí.

Turisté si čtou verše umístěné po obvodu kašny z roku 2006; v pozadí bankovní dům Ernsta Wiesnera a Bohuslava Fuchse ze třicátých let a morový sloup z roku 1689.

Svoboďák je asi jediné náměstí v historických centrech českých měst, které se skládá převážně z moderní architektury. Uprostřed stával do roku 1869 barokní kostel svatého Mikuláše; teď tu po něm zbyl reliéf v dlažbě. Bývaly tu středověké paláce; v 19. století to skoro všechno šlo dolů. Ze starších věcí stojí za pozornost hlavně dům U Mamlasů, podpíraný nahými siláky. Nové stavby trknou samy: budova banky Union, teď Komerčky, od Ernsta Wiesnera, a hlavně palác Omega, který v roce 2006 zalepil proluku dvacet let zející po zbouraném Domu nábytku. V pátém patře je bordýlek, ale my na tyhle věci nemáme čas.

U McDonalda zahnete nahoru do Zámečnické ulice a o pár desítek sekund později už stojíte před Novou radnicí, kde je… taky bordýlek. A tak jako hotel International na druhé straně bloku straší mezi dvěma vznešenými budovami, Dominikánské náměstí půlí vznešený kostel svatého Michala, trčící mezi dvěma domy vzbuzujícími stud. Na jedné straně to je právě radnice a na druhé obchodní centrum s multiplexem Velký Špalíček, dílko buldozerových developerů, jehož betonově-skleněná fasáda před deseti lety přistála v proluce nejstaršího brněnského bloku obytných budov.

Drak PRÝ terorizoval Brno a okolí, než mu dal důvtipný jinoch sežrat tele nacpané vápnem; kolo na radnici PRÝ dokutálel mistr Georg Birck, který jej týž den ráno vytesal a pak hnal 54 kilometrů před sebou. Ať se vzaly kde se vzaly, obě relikvie visí v průchodu už od 17. století.

Před Špalíčkem zatočíme doleva, na Panskou ulici. Na jejím konci můžete spatřit nedostavěný nejvyšší mrakodrap Evropy, tak daleko ale nepůjdeme – hned zase zahneme doprava. Dorazíme tak ke Staré radnici, jejíž portál zdobí zakřivená fiála. Podle pověsti to je pomsta Antonína Pilgrama, mistra stavitele, který nedostal zaplaceno. Podle historiků jsou tyhle křivé fiály běžným prvkem gotické architektury. Podobné je to s dekoracemi v průchodu radnice: bájný drak je vlastně krokodýl, bájné kolo… prostě kolo. (Pozn.: Radnice je v létě 2012 zavřená kvůli opravám, drak ale visí v nedaleké budově Moravského zemského muzea na Zelném trhu.)

Zelný trh vzácně bez trhovců. Vlevo divadlo Reduta, uprostřed kašna Parnas.

Vycouváme tedy z tohohle hnízda urban legends a Radnická ulice nás vyflusne na Zelném trhu. Zelí je tu těžké sehnat, ale o španělská rajčata a slovenské okurky nouze není. (Nechci si ze Zelňáku dělat legraci, chutnější zeleninu jsem v Brně doteď nikde nenašel.) Stojí za to upřít oči na dvě věci: barokní kašnu Parnas a divadlo Reduta, „nejstarší divadelní budovu ve střední Evropě“. Socha před divadlem připomíná vystoupení nejslavnějšího hostujícího umělce: jedenáctiletého Wolfganga Amadea Mozarta.

Zelný trh je přímo spojený s Kapucínským náměstím. Až tu budete příště, podíváte se do krypty na vysušené kapucíny. Teď si jen koupíte svatý obrázek v obchodě vedle, anebo, když máte čas, dáte kafe v kavárně Tungsram naproti. Stačí se totiž vymotat na Masaryčku a Nádražní, a za dvě minuty jste na vlaku, nebo za tři u autobusu.

Udělali jste si chuť na příště?