„Cejl není místo, kam se jde člověk jen tak projít,“ řekla v jednom starším novinovém rozhovoru socioložka Adéla Souralová. A má pravdu: do téhle odjakživa chudé pavlačové čtvrti na východ od centra slušný člověk obvykle nezavítá, pokud nemusí. Dílem je to oprávněným strachem z drobných čórek, kterých se tu podle mluvčí městské policie skutečně děje nadstandardně, dílem za to můžou vybájené příhody a brněnská orální tradice, ve které je průchod Cejlem či Bratislavskou staven na rovinu výstupu na Elbrus (ve dne) nebo na K2 (v noci). Znovu za to můžou ty obzory uzavřené údolím Svratky, protože i když může Cejl být nejdivočejší částí Brna, pořád je bezpečnější a přátelštější než chudé čtvrti Berlína nebo Paříže – a srovnání s Bronxem musí americké gangstery vyloženě urážet.

Život prý začíná na okraji komfortní zóny, takže vystoupíme z tramvaje na Malinovského náměstí před Domem umění a neposlechneme socioložku Souralovou: vydáme se směrem od centra, na procházku Cejlem.

Muzeum loutek nepřehlédnete.

Hned na začátku ze zástavby přes chodník do ulice trčí… zaoceánská loď. V roce 2011 dokončené Muzeum loutek představuje hrdiny her, kteří se na provázcích proháněli po pódiu dětského divadla Radost.

Když si na následující křižovatce odskočíte do postranní Körnerovy ulice, můžete se před dalším putováním posilnit v Afro Baru Semba. Schází se tu Brňané pocházející z Afriky, běží tu angolská (?) televize a kromě koktejlů dostanete taky utopence.

Nejdřív kaple, pak převýchovna muklů. Teď by tu byly skvělé koncerty, žel stav budovy to nedovoluje.

Ještě o jednu křižovatku dál, na ulici Soudní, můžete s trochou štěstí prozkoumat budovu káznice. Po dvě stě let tu monarchie, nacisté a komunisté věznili své nepřátele i drobné kriminálníky. Poslední desítky let areál chátrá, což se magistrát pokusí zvrátit megalomanskou přestavbou na Kreativní centrum. Do té doby se lze dovnitř dostat během nepravidelných výstav, jako jsou Městské zásahy.

Radlas, vybíhající z Cejlu směrem ke Křenové ulici, inspiroval generace básníků. Teď se pomalu mění na lukrativní čtvrť, byť naštěstí stále s ostrůvky ošuntělosti.

V ose Cejlu spatříte už z půlky ulice budovu, která místo proměnila nejvíc za poslední desetiletí. Interspar. Stávala tu krásná továrna Vlněna, kterou na podzim 2001 někdo zapálil. A pak ještě jednou. Do pár měsíců se na jejím místě rozzářil obchoďák, nad kterým sice Brňané ohrnují nos jako nad Cikánšpárem, ale co naplat, je to v centru, je to velké a dá se tam parkovat, tak tam taky jezdí.

Stočíme to tady na Bratislavskou ulici, ošklivější sestru Cejlu. Hned zkraje na návštěvníky čeká Muzeum romské kultury, terč skinheadských prvomájových výprav. Bohužel hošany nikdy nikdo nepustil dovnitř, třeba by tam přišli o pár předsudků.

Kameny zmizelých na Bratislavské 250/69

Na jižní straně Bratislavské, blízko Koliště, si všimněte „dětského kasina“, tedy vymlácené výlohy, ve které hrají cikáňata kostky o cigarety a peníze.

Hned za ní zahneme doprava, na Starou ulici, a posadíme se na jednoho Poutníka do Clubwashe – prádelny, klubu, hospody a komunitního centra v jednom. Místní se tu potkávají s cizinci z okolních čtvrtí (prádelen tu není moc a v málokteré se domluvíte anglicky), na počítač s internetem pro hosty se stávají fronty. Právě tady je asi nová hranice Cejlu: směrem odtud k centru se malé domy bourají a staré opravují a ušmudlaná duše místa je likvidována architektonickým savem v podobě baráků, které mají v přízemí místo hospody garáž.

Bolí vás z toho všeho nohy? Zbývá už jen pár kroků k místu, kde si můžete ducnout: k lavičce ve tvaru obřího psího hovínka, která tu zbyla po Sochách v ulicích 2009.

K U L T I V A C E

Nakonec dobrá procházka, ne?