Motto

Představovat Brno lidem odjinud je jako brát do společnosti vyšinutého příbuzného.

Bude žvanit o funkcionalistické architektuře, motocyklových závodech, vlakovém nádraží a spoustě dalších věcí, kterým nikdo jiný nerozumí, a které ani nikoho nezajímají.

Jenže vy ho pořád máte rádi a stále ho taháte ven. Věříte totiž, že to celé není jeho chyba. Pouze nedostatek trpělivosti od ostatních. Vždyť zpod trapně nudného vystupování sálá charisma, tupou tváří občas probleskne bystré gesto, otylé končetiny se nečekaně rozkmitají a z hlavy uzamčené v úzkých obzorech údolí Svratky vypadne světová myšlenka.

Žiju v Brně 28 let. Pořád nechápu, proč z centrálního náměstí trčí pětimetrový žulový falus, kde se ve fanoušcích Zbrojovky bere ta sebeironie nutná ke skandování „tak jsme teplí, no a co-o-o“ nebo čím přesně si studenti vydělávají na celodenní sezení v kavárnách a hospodách kolem fildy.

Nemůžu vám Brno vysvětlit.

Můžu vás ale po něm provést. A mlít do vás tak dlouho, než si všimnete, že se za hradbou nepochopitelna vlastně skrývá město, do kterého se nelze nezamilovat.